Plavba Four Counties – září 2008

V roce 2007 jsme poprvé pluli (s manželem Honzou) po francouzském Canal du Midi v pronajatém motorovém člunu. Tzv. canalboating nám tak učaroval, že jsme se o rok později vydali na plavbu po kanálech střední Anglie. Vyjeli jsme v našem starém dobrém Volvu v sobotu ráno přes deštivé Německo a po noclehu v Bruggách jsme kolem deváté vyrazili do Dunkerque. Po půlhodinovém hledání cedulí směru na trajekt jsme se dozvěděli, že se odjíždí z místa asi 10 km za městem, jménem Loon Plage. Ani na mapě, ani v pokynech lodní společnosti o tom nebyla ani čárka, ještě, že jsme jeli s předstihem. Kolem 12 jsme se nalodili na obrovský trajekt a za dvě hodiny byli v Doveru.

Cesta je parádní, na lodi je to jak na letišti, čisto, spousty křesílek a židlí, toalety, několik restaurací a barů s kávou a sendviči. Počasí nad La Manche bylo smutné a pokračovalo i na cestě z Doveru do Canterbury. Přesně na 13 hod. jsme zaparkovali v Brewoodu. Uvítala nás malá, vesnická marína, lodě nastřádané za sebou podél kanálu, vysvitlo sluníčko, začala dovolená. Za chvíli dorazili Blechy –  Pepík s Lídou (manželé z Kolína, kteří se canalboatingu věnují od 90. let), přišel majitel půjčovny a my se začali naloďovat. Auta jsme nechali na parkovišti, rozloučili se s majitelem, který nám ukázal, jak se kormidluje, co s motorem, jak s údržbou, a vypluli jsme.

V 15.20, řídil Honza, pak si to zkusila Lída. Anglické lodě, plující po kanálech, se jmenují „narrowboat (narrow znamená úzký), ta naše jménem Sir Fergus, měla skoro 19 metrů na délku a 1,8 m na šířku. Ocelová, vnitřek ve dřevě, a vybavení luxusní. V přední části pohodlné sezení pro čtyři, kompletně vybavená kuchyňka, sporák, trouba. Pak první kajuta s dvojlůžkem a vestavěnými skříněmi, koupelna se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem, a další kajuta pro dva. Schody na zadní palubu, kde se kormidluje. Sice je loď úzká, ale ta délka nabízí spoustu prostoru a pohodlí. 140 cm široká postel dvěma lidem stačí a sprcháč na lodi je skvělý luxus. Jídlo jsme si vařili dvakrát denně.

Ráno byla snídaně ze společných zdrojů, k obědu, když jsme zakotvili na nějakém hezkém místě, jsme si uvařili nějakou polévku, salát s tuňákem nebo studené bagety. Večeřeli jsme po zakotvení a střídali se ve vaření. S lednicí na lodi to nebyl problém, připravili jsme si jídlo doma a tam ho jen ohřáli a upravili. Občas jsme jen někde koupili čerstvé pečivo nebo džus. Pondělní odpoledne jsme se s lodí sžívali, hlavně chlapi si zkoušeli, co loď dokáže. Když chcete jet doleva, musíte pákou od sebe doprava, takže opačně, než je u normálních kormidel nebo volantů.

Taky jsme projeli první komoru. Komory na evropských kanálech ovládá většinou profesionální obsluha, a elektronicky. Komory v Anglii obsluhujete naprosto sami. Loď přirazí před komorou ke břehu, vystoupí posádka (kromě kormidelníka, samozřejmě) a začne obsluhovat komoru: na obou stranách komory jsou takové velké „výhybky“. Na ně se nasadí kovová klika a točením se vysunuje „šoupě“. To uvolní ve vratech pod vodou otvory, kterými pak proudí voda. Ta buď nateče, nebo vyteče z komory a vyrovná tak hladinu vody. Pak se otevřou obě ramena vrat a loď vpluje do komory. Vrata se zavřou a opět se napustí nebo vypustí voda, aby vyrovnala hladinu vody, do které se pak vplouvá a pokračuje. Otevřou se druhá vrata, loď opustí komoru, vrata se zavřou, šoupata se vrátí na své místo, posádka nastoupí do lodi a jede se dál. Je to spousta úkonů, ale při dobře promazaných součástkách ta celá legrajda trvá kolem deseti minut. Nicméně když před vámi čekají dvě lodi a další tři čekají na druhé straně v opačném směru, je to taky hodina a půl. V tom jsme měli štěstí, většinou jsme nikde nemuseli čekat. A to bylo o víkendu docela husto.

Angličané totiž tyhle lodě používají jako svoje hausbóty, místo chat a chalup, a tráví na nich volný čas. Dokonce s nimi jezdí po kanálech (jako v autě) na své zahrádky u vody. Takže jsme první večer dopluli do Norbury Junction, zakotvili jsme na pěkném místě dost daleko od místní hospody, povečeřeli slepici na paprice a šli se porozhlédnout po okolí. Na břehu stál malý domek, do kterého občas někdo zašel s ručníkem. Jak jsme záhy zjistili, i my jsme od něj měli klíče. Tyhle domky spravuje společnost British Waterways a jsou k dispozici všem „od vody“, kteří mají univerzální klíč. Jsou vybavené třeba pračkou, žehličkou, samozřejmě jsou tam sprchy a toalety, elektrické zásuvky (pro nás Evropany je nutností adaptér), knížky, mapy… Takže jsme se osprchovali a šli spát. Spaní na lodi je pohodlné, všude kolem je ticho, občas šplouchne voda a kvákne nějaká kachna. Na moji nespavost celkem slušné podmínky.

Druhý den ráno jsme se probudili do drobného deště. No, probudili… Blecha je trochu magor, vstává v pět a venčí psa, pak kouří, takže místo toho, abychom v klidu vstávali kolem sedmé, umyli se, dali snídani a vypluli, tak jsme se celkem naštvaní budili každé ráno po páté! Počasí v Anglii je proměnlivé, to snad ví každý. A nejdůležitější věcí na světě, zdá se. Po pozdravu pokaždé! následuje otázka na počasí, nebo aspoň informace o něm.  Vytáhli jsme bundy a klobouky a vypluli na trasu, která nám slibovala zážitky v podobě asi 30 komor, z čehož jsme měli docela strach.

Ujeli jsme asi 8 km, propluli pět loken a na té poslední – zádrhel. Honza to natáhl k pravému břehu a šprajcnul se. Zmatky, bleší hysterie, ale nakonec se to dalo odpíchnout, jeli jsme dál. Překoníkovali jsme loď za most a zastavili na oběd, kafíčko a pluli až k Market Dryton. Cesta proběhla hladce, odpoledne už svítilo sluníčko a krajina na Shropshire Union Canal byla jarní, voňavá, tmavě zelená a, plná krav a ovcí. Za necelé tři hodiny jsme propluli 15 komor v Auderley. U 13. v pořadí byla pěkná hospoda, místní pánové (očividně starousedlíci) se ptali, odkud že to jsme, podle naší řeči hádali zemi. No, znalosti nic moc, vyjmenovali půlku Evropy, ale Czech tipoval jen jeden kluk. A za touhle loknou (lokna od slova lock, komora) se mi podařilo utopit kliku. Hodila jsem ji na trávu, ale vymrštila se velkým obloukem a spadla do kanálu. Ještěže se dají kliky koupit v různých obchůdcích na břehu kanálu.

Těch obchůdků je na cestě mnoho, nabízejí suvenýry, mapy, pohledy, zmrzlinu a naštěstí i kliky. Druhé večerní kotvení bylo před Nantwich, velké křižovatce tří kanálů. Šli jsme s Honzou asi dva kilometry tam a dva zpět do města, které bylo plné hrázděných domů. Na pomníku u vody jsme se dočetli, že celé město lehlo popelem při ohromném požáru v roce 1583 a sama královna Alžběta nechala vystavět nové, za peníze z prodeje několika svých lesů. Spát jsme šli kolem jedenácté – ujeli jsme asi 26 mil a projeli 27 komor. Ráno jsme se probudili do sluníčka a to je hned o padesát procent lepší jízda.

Propluli jsme několik úzkých aquaduktů, minuli odbočku na Llangollen Canal (ten jsme měli v plánu původně, tak třeba za rok…) a odbočili na Middlewich Branch u mostu s číslem 100. Udělali jsme si krátkou přestávku ve Venetian Marina. Tam jsem zakoupila náhradní kliku a snažila se udat někam igelitku s odpadky. Většinou na těchto místech bývají kontejnery, ale tady ani jeden. Tak jsem naše odpadky odložila do popelnice ve dvoře soukromého domu (snad mi prominuli). Plavba byla klidná, sem tam nějaká komora, každou chvíli most. Mostů bylo na trase asi tři sta. Jsou původní, kamenné, nízké. Pod mostem je vždycky jedna strana břehu rozšířená, takže je opravdu málo prostoru pro proplutí, na každé straně sotva půl metru, někde i pět centimetrů. Mosty jsou očíslované, takže hodně usnadňují orientaci na kanále.

Na začátku kanálu je most číslo 1, po odbočce na jiný kanál, je zase číslo 1 nebo naopak číslo nejvyšší, podle toho, jak jsou mosty na kanále číslované. My jsme projeli tři kanály: Shropshire Union Canal, Trent a Mersey Canal, Staffordshire a Worcestershire Canal. Celému okruhu se říká FOUR COUNTIES  RING (okruh čtyř hrabství), měří 170 kilometrů a je na něm 96 komor. Při troše dobré vůle se dá celý okruh projet za týden. Třetí večer jsme nocovali v místě zvaném Wheelock a bylo to bezesporu nejhezčí místo. Asi jsme tam kotvit neměli, cedule přikazovala jen tři hodiny na nabrání vody a využití „domečku“, ale byla tam jen jedna loď, božský klid a dvě hospody na výběr. K večeři byla vepřová, takže jsme šli s Honzou na zahrádku jedné z nich (aby mohl kouřit), v Honzovi zasyčel výjimečně jeden Guinness a já si aspoň dobila telefon. Seděli jsme pak na břehu, koukali se na pohupujícího se Sira Ferguse a bylo nám neskutečně dobře, byl to celkem pohodový den se sedmi komorami na 20 mílích.

Ráno jsme po snídani nabrali vodu a vyrazili v 8.45. Čtvrtý den nás čekaly úseky plné dvojkomor, zdýmali jsme nahoru, celý kanál stoupal do kopce. Výhodou bylo, že jsme si mohli vybrat komoru, která byla připravená, tzn. po lodi, která jela opačným směrem.Komory byly vyšší, ale celkem dobře se do nich manévrovalo, protože vrata vpředu lépe ohraničovala prostor. I když proti sluníčku viděl člověk stejně houby. Protože nás nic nezdržovalo, zastavili jsme na chvíli na Hassal Green, krásné místo u kanálu, kde byla prodejna suvenýrů a kavárna se slunečníky. V krámě jsme koupili pohledy, podrobnou mapu (na památku) a korkovou kouli na klíč.

Od lodi, motoru a domečků byl jen jeden, a kdyby spadl do vody, byl by to docela problém! Kolem čtvrté jsme dopluli před Harecastle Tunell. Je to velmi atraktivní místo, malá výzva pro všechny kormidelníky. Tunel je 2500 m dlouhý a 4 metry široký, svítí se jen světly na lodích, jinak je všude tma. Když se seřadí tři, čtyři lodě, obsluha se vysílačkou domluví a jedna parta vypluje. Lodě udržují odstup a cesta trvá asi 45 minut. Nic pro klaustrofobiky. Do tunelu jsme vjížděli po 16. hodině za slunečného počasí a vyjeli v jiném světě – v zatažené, zamračené, průmyslové oblasti kolem Stoke on the Trent.

Večer jsme zakotvili (opět za sluníčka, to počasí je prostě bláznivé) u jezera Westport Lake. Vyrazili jsme s Honzou do městečka poblíž, do Longportu. Takové menší Kladno. Průmyslové, ošklivé, na kopci, divný lidi, tak jsme koupili v místním smíšeném zboží něco k snídani, sedli si u jezera a pozorovali západ slunce. Jogging není jen americkou specialitou, kolem jezera štrádovaly desítky ženských, průměrná váha 90 kg. Další poznatek z Anglie: většina ženských mezi 15 a 50. rokem jsou strašně tlusté. Dámy nad 60 let, poválečná generace, se drží a vypadají jako je známe z filmů a dokumentů. Ale další generace už přešly na anglické snídaně, hamburgery, čokolády ve Starbucks a pivo. Takže to, že jsou Angličanky ošklivé ještě umocňuje fakt, že jsou tlusté. Za celou dobu jsme nepotkali ani jednu opravdu hezkou holku….

Ve pátek ráno jsme se vykašlali na Blechovo slepičí vstávání a klidně se váleli až do půl osmé. V půl deváté jsme vyjeli a po krátké chvíli zakotvili před Eturiií (oblast továren), abychom si udělali dopolední přestávku v Hanley, hlavním městě oblasti. Na začátku 20.století byly ve městě stovky pecí, v okolí se těžil jíl, oblast byla bohatá díky výrobě keramiky. Prošli jsme si pěší zónu, dali si čokoládu v Cafe Costa, mrkli na fajfky a cigára a navštívili Muzeum keramiky. V jednom malém sekáči jsem si koupila za libru menší krásnou koženkovou patrovou šperkovnici, už dlouho jsem jí sháněla. Kdybych se s tím chtěla tahat, mohla jsem jich koupit víc, byly by to bezva dárky.

Po obědě jsme vypluli dál. Krajina kolem byla celkem nezajímavá, příměstské oblasti spíš plné bývalých továrních budov. A pořád mluví a pořád mluví….začali jsme už na sebe s Honzou taky řvát, asi je to nakažlivý….Za pár hodin jsme se už dostali do klasické střední Anglie. Nemusím popisovat kvalitu, barvu a přesnou výšku anglických trávníků, každý to zná a realita je ještě hezčí. Není vesnice, kde by před domem neměly „krátce střiženo“. Domky jsou překvapivě malé, zastavěná plocha rodinných domků je kolem 50 m2 a jedno patro je maximum. Ale zimní zahradu má každý druhý dům. Krajina se změnila k lepšímu a večerní kotvení nás zavedlo do vesnice Stone.

Honza už slušně zuří, potřebujeme rychle vypadnout z lodi. Dali jsme si sprchu, rajskou s knedlíkem a hurá do města. Páteční večer bylo v městečku opravdu živo. Desítky mladých, většinou zmalovaných slečen táhly do restaurací a klubů. Prošli jsme s Honzou celé městečko, velmi půvabné, s třemi klasickými kostely a starou zachovalou policejní stanicí. Hlavní třída měla spoustu obchůdků, samozřejmě zavřených. Objevili jsme vetešnictví, prodejnu porcelánu a sousty bazarů a bazárků, což je v Anglii velmi častý způsob získávání peněz na dobročinné účely. V místní sázkové kanceláři zabírala výlohu velká tabule s kurzy na fotbal a jméno nejlepšího tipovaného hráče ČR – Cvrkoš :-). Naše loď kotvila před obchodem s oblečením a doplňky pro „kanálníky“, ale v sobotu otvírali až v 10 ráno, Blechovi tam určitě chtěli zajít, takže jsme měli jedinečnou možnost jít s Honzou do Stone ještě ráno.

A byl sobotní trh. Stovky domácích koláčů a keksů (strašně sladkých), stovky sklenic s domácí marmeládou, chleby, housky, klobásy, sýry, salámy. Počkala jsem si, až otevřou antik-vetešnictví, že tam třeba objevím nějaký poklad. Ale objevil ho Honza. Za 2 libry padesát koupil tři malé korbelíky, zašlé, ale staré. Na Kolín budou ideální, pokusíme se je doma vyčistit. Domů jsme si koupili, po dlouhé poradě s prodavačkou, grapefruitovou marmeládu s kousky ovoce a vrátili se na loď. Obchod skýtal výběr lan, šroubů, háků, koupili jsme si dva páry rukavic (na „možná jindy“).

V pozdním odpoledni jsme dojeli na Haywood Junction, kde jsme odbočili na kanál třetí v pořadí. Najednou se voda rozšířila na rozměr řeky, místo zvané Tixall Wide. Kolem vody kotvily stovky narrowboats. Od pěti do dvaceti pěti metrů délky. Většina lodí jen kotvila, projížděli jsme pomalu a nestačili se divit, jaké ozdoby si majitelé lodí dávají na střechy: pomalované květináče, konve na zalévání, komíny… Za Tixalem jsme chytli „rychlýho šípa“. Před námi plul stařík rychlostí 3 km v hodině a opravdu si to užíval. Byla sice možnost ho předjet, ale to se na kanálech nedělá. Dědek věděl, že nám brání v cestě, ale lidé jsou různí, nepřibrzdil, ani nepřirazil. Tím pádem nám nedal šanci. Hodně nás zdržel. My s Honzou jsme chtěli dojet až do Penkridge, ale Pepík se cukal, takže jsme zakotvili uprostřed polí u městečka Wildwood.

Vypadli jsme na večerní procházku a skončili po sedmé hodině v jedné restauraci, kde jsme zkoukli druhý zápas ME ve fotbale. Vrátili jsme se po deváté na loď, četli si a usnuli v pohodě, i když byla z blízké silnice slyšet projíždějící auta. Nedělní dopoledne nás zavedlo do několika vesniček na kanále, včetně mého vyhlídnutého Penkridge, kam jsem na pár minut odběhla, když jsme čekali na komory. Ještě že jsme měli „najeto“, protože o víkendu vyrazily do oblasti Wolworhampton místní. Dost mě překvapilo, že na lodích jezdily převážně jen dvojice, muži i ženy hodně přes šedesát. Člověk by řekl, že ve dvou se to jet nedá, přece jen otevírat dvacet komor denně je pro jednoho opravdu zápřah, ale na kratších úsecích s méně komorami to určitě jde.

Víkendové dny naplnily kanál spoustou lodí, takže jsme hodně čekali jak na projetí komor, tak na načerpání vody. Počasí bylo na plavky už druhý den, lehký vítr zmírňoval horko, krajina byla plná krav a ovcí. Co mě fascinovalo, byly samostatně stojící stromy v krajině, zespodu ožrané do krav. Odbočili jsme zase na Shropshire Canal a měli před sebou posledních 10 km a dvě komory do Brewoodu. Krajina „zplacatěla“, na březích posedávali rybáři, blížili jsme se do civilizace. Do Brewoodu jsme dopluli kolem sedmé večer. Poslední večeře, balení a procházka vesnicí. Poslední noc na lodi. Ráno jsme na devátou vrátili loď majiteli místní loděnice. Nic si nekontroloval, prostě předpokládal, že loď vracíme v pořádku. Rozloučili jsme se s Blechama, nastartovali našeho Olafa a vyrazili na týdenní cestu Anglií.

Kontaktujte mě