Pařížské léto a já – srpen 2017

Od roku 1990 jsem byla v Paříži vždycky s někým. A letos, po dvaceti sedmi letech jsem si to užila jako snad nikdy. Letěla jsem tam totiž sama. A i když jsem se bála, že svoji milovanou Paříž vyškrtnu ze svého Top 10, opak byl pravdou. Zamilovala jsem si to město jako poprvé…

Letenku jsem kupovala klasickou, od ČSA, Praha – CDG – Praha za příjemnou cenu 2.500,- Kč s příručním zavazadlem. Hotely jsem měla zarezervované předem, chtěla jsem vyzkoušet jeden tříhvězdičkový, jeden čtyřhvězdičkový a jednu pětihvězdu. Vzhledem k výhodnosti cen jsem si na Bookingu zvolila cenu bez možnosti storna. Běžně to nedělám, ale tady byla úspor opravdu veliká.

Vždycky spoléhám na to, že to mám z Dejvic na letiště půl hodiny, a protože se mi nechce čekat ani minutu navíc, jezdím celkem na knap. Tentokrát se mi to ale vymstilo. Hodinu před odletem přicházím k přepážce, suverénně předkládám pas a ukazuju jen příruční kufr.

Slečna za přepážkou bez mrknutí oka: „No a Vaše doklady?“ „Prosím?“, ptám se. „No ledaže byste měla fousy…“ a podává mi manželův pas. Na zádech mi vyrazil pot. „Ježíš, to není můj pas!“, zakvílím. „To nevadí, tak občanku…“, nabízí slečna. „Nemám! Nikdy nevozím oba doklady!“

Co teď? Je 8.40. Přepážka zavírá v 9.00. Slečna telefonuje a ujišťuje se, že mám 20 minut na… já vlastně ani nevím na co. Volám Honzovi, jestli je ještě doma, ten startuje auto a minutu před devátou mi podává můj pas ještě před závorou na letišti. Uff! Tak to bylo o fous, případné pokuty za překročení rychlosti jdou za mnou… (letadlo mělo víc jak hodinu zpoždění, ha ha).

Tak tím by to mohlo skončit (a taky skončilo). Další protivenství se nekonala. Kolem půl jedné jsme přistáli na CDG, Terminál 2E. V hale u metra RER jsem si koupila Navigo kartu. Před mnoha lety se jezdilo na Carte Orange, která byla výhodná, když se jelo na víc dní. Pak to ale zrušili a vyměnili za Navigo, u které se platily zóny zvlášť a na týden už se to nevyplácelo.  Tentokrát se Frantíci výjimečně pochlapili a od letoška udělali sjednocení cen na všechny zóny. Pořízení Carte Navigo stojí 5 euro, ale musíte mít malou fotku rozměrů 3,5 x 2,5 cm. Kartu si pak můžete nabíjet i v automatech a na jak dlouhou dobu potřebujete. Nejlépe na týden (nákup na konkrétní týden jde jen do středy, pak už se od čtvrtka prodává zase ten další týden). Takže jízdné od úterý do neděle mě stálo 22 euro s tím, že se dá karta použít i na letištní transfer. Celá karta vyšla na tolik, co normálně stojí samostatná jízdenka na letiště a zpět. Velká úspora a doprava po Paříži je tím pádem bez starostí.

Z letiště je nejrychlejší cesta rychlovlakem RER B, jedoucím ze severu na jih. Máte-li štěstí, narazíte na vlak, který jede bez zastávky na Gare du Nord a cesta trvá kolem 30 minut. Courákem to je minimálně o 20 minut delší a budete mít pocit, že sever Paříže obývá pouze africké obyvatelstvo (což nebudete daleko od pravdy). Na Gare du Nord pak můžete přestoupit na několik dalších klasických linek metra, především na vínovou 4, která jede městem na jih. Já jsem z Gare du Nord udělala jen pár kroků před hlavní vchod, kde mi jel autobus 43 a po pár zastávkách jsem vystoupila na křižovatce Rue Maubeuge a Rue de Montholon, ze které to bylo do hotelu Les Plumes opravdu kousek.

Hotel mě nadchnul, čtyři hvězdičky má zaslouženě. Nádherná lobby, všechna patra designovaná tapetami s knihami a všechny pokoje příjemné, malé (jako všude v Paříži) a krásně vybavené. Dostala jsem tichý pokoj v 5. patře s výhledem do vnitrobloku. Skvělá matrace, kvalitní polštáře, lednička, plazmová televize… jen škoda, že se pořád brání těm varným konvicím na pokojích. Na druhou stranu byla v lobby k dispozici mašina na kafe a za symbolické 1 euro si člověk mohl udělat kávu kdy chtěl. Hotel má strategickou polohu na několika linkách autobusů a nejblíž je metro Cadet (růžová 7). V okolí je spousta malých samoobsluh, kde se dá koupit snídaně nebo něco na zub, když si člověk nekoupí hotelovou snídani. Na ní jsem dost ušetřila, protože si dám mnohem raději kafe a pain au chocolat na ulici nebo v bistru, než se nacpat sýry, šunkou a pečivem (a pak se sotva valit).

Hned odpoledne jsem se vydala na svoji oblíbenou vyhlídku z terasy Le Printemps. Tenhle obchodní dům má dvě křídla propojená můstkem a v jedné z budov se dá vyjet výtahem do 9. patra a pak jezdícími schody na terasu. Tam je malá restaurace, kde si můžete dát kafe z automatu. Buď levnější Lavazzu (pěkně hnusnou) za žeton koupený u pokladny, nebo mnohem lepší Nespresso (za 3,50). Výhled z terasy je nádherný a zdarma! Ale ani výhled ani kafe jsem si tentokrát neužila, terasa byla v rekonstrukci. Proto jsem přešla do nedaleké a mnohem známější Galeries Lafayette, kde se dá také vyjet na terasu, ale kafe už si dáte jen v jedné z předražených restaurací. Byly letní výprodeje, takže všude mraky lidí, hlavně arabských a čínských turistů, kteří po Diorkách a Vuitonkách s 20% slevou doslova šíleli. Rychle pryč.

Pokaždé, když jsem v Paříži, snažím se najít, vidět nebo prohlídnout si něco nového, co neznám. Na netu byla zmínka o nádherné vyhlídce z terasy nově postaveného Domu filharmonie, který je na severu v moderním parku La Villette. Metro 7 jsem měla u nosu, byla jsem tam za chvilku. Prošla jsem kus parku, bylo nádherně a stříbrná budova postavená pro pařížský orchestr svítila do dálky. Bohužel, opět zavřeno (no jo, prázdniny, půlka města je dole na jihu). Vrátila jsem se zpátky na metro a přesunula se na Montmartre. Čekala jsem bordel a černochy na schodech k Soucre Coeur, ale překvapení: černoši nikde a všude vzorně uklizeno. Co se to děje? Na schodech byly stovky lidí jako vždycky a výhled famózní. Prošla jsem si uličky za kostelem, podívala se k vinici, k soše Jeana Maraise, k mlýnu Galette a po Rue Lepic sešla na Pigalle. Pak jsem se busem odjela do hotelu a užila si tu báječnou postel a ticho v hotelu (který byl jinak plný).

No mně se spalo! Ráno jsem i bez kafe a sladkého vypadla ven s úmyslem projet si kus města autobusem. Kampak mi to jede ta 43? Až za Buloňský lesík, to by šlo. Nápad dobrý, rychlost hrozná, jela jsem skrz město asi hodinu! Ale zase je pravda, že jsem se dostala do míst, kam bych běžně nejela, třeba do čtvrti Neuilly sur Seine, která mi připomíná Paříž devadesátých let. Vystoupila jsem před mostem přes Seinu a pěšky došla na začátek Nanterre. O téhle části města se mockrát psalo v různých knížkách jako o čtvrti notářů, právníků a těch, co chtějí klid mimo centrální Paříž.

Nízké domy, úzké ulice… jako na malé vesnici. A přitom jen kousek od La Défence. Dostala jsem hlad, ale na oběd (všude byla sushi bistra) bylo ještě brzy, tak jsem vzala zavděk výborným koláčem z místní pekárny, počkala si na bus zpět a vrátila se k Opeře. Prošla jsem si známá místa, hlavně všechny zastřešené galerie a pasáže. V minulosti jsem prošla jen galerii Vivienne, ne těch dalších šest nebo sedm, včetně nádherné Jouffroy u Muzea Grévin.

V tomhle jsou knížky o Paříži báječné. Člověk tam načerpá spousty tipů. Letos jsem si vypsala místa (kde jsem ještě nebyla), spojená s herci a umělci díky knížce Honzy Šmída „Co v průvodci nenajdete“.  Protože jsem chodila po pravém břehu, nemohla jsem, byť bylo teplo, vynechat horkou čokoládu v Cafe Angelina. Bylo trochu zvláštní jít tam úplně sama, ale nebyla jsem jediná. Čekala jsem na stolek asi deset minut a pak už se jen oblizovala. Musím říct, že zatím jsem nikde lepší horkou čokoládu nejedla. V Tuilerijských zahradách přibylo několik šílených atrakcích typu horská dráha a vodní skluzavka (to musejí mít hosté hotelu Le Meurice radost, koukat na tohle z okna a platit za to takovou raketu), před Louvrem byla obrovská fronta jako vždy a v Palais Royal hráli móóóć pěkní kluci pétanque (ale pěkně blbě).

Pomalu jsem se posouvala k Cité, přešla si Pont des Arts a skončila na Place Dauphine, kde točili nějaký film. Jen jsem si tam tak seděla a dívala se na domy, kde bydlelo několik slavných herců a hereček a vychutnávala si tu barvu domů v zapadajícím slunci. Magické!  A taky jsme přemýšlela, co zobnu k večeři. Nakonec jsme skončila v malém bistru blízko mého hotelu, kde jsem si dala plátky kachny na medu s rýží. Ani jsem si nečetla, koukala jsem jen chvíli na televizi. Celá Francie žila pořádáním olympiády 2024 a přestupem Neymara do Paris SG.

Ve čtvrtek dopoledne jsme se přestěhovala na levý břeh. Měla jsem tam vyhlídnutý malý, skoro rodinný hotýlek na bulváru Raspail, De la Paix Montparnasse. Tři hvězdičky, malé, ale útulné pokoje. Cena 73 euro za noc bez snídaně. Asi bych příště už zvolila něco trochu lepšího, pokojík byl malinký, všechno trochu jako na chalupě, starý stolek, prošlapaný koberec, všechno vrzající… ale v noci ticho a klid, spala jsem jak zabitá. Měla jsem to blízko na svůj oblíbený hřbitov, a taky už jsem nebyla na věži ani nepamatuju.

Tak jsem se na ni hned vydala, protože bylo skoro modro. Koupila jsem si vstupenku, která umožňuje ještě jednu večerní návštěvu v ten samý, nebo následující den (je jen asi o 4 eura dražší než lístek na jeden vstup). Výhled byl nádherný, lidí tak akorát a po hodinovém koukání a focení jsem si dopřála i skvělou kávu a čtyři makronky.

Celé odpoledne a večer jsem se toulala po Saint Germain, po bulváru Saint Michel, kolem řeky, za Notre Damem, kolem Rue de Bac, našla jsem si hotel, kde vždycky bydlíval Adolf Born a po 21. hod jsem se vrátila na hotel pro svetr. Trochu foukalo a mě čekala noční Tour de Montparnasse. A stálo to za to. Celé město se začínalo propadat do tmy a vznikl jeden úžasný snímek Inferno (k vidění na Instagramu). Před půlnocí jsem se vrátila na hotel, zjistila, že Neymar už je v Paříži a má být teplo a polojasno :-).

V pátek dopoledne jsem se jela podívat na jeden nově postavený hotel ve čtvrti La Défence. Tam to mám moc ráda, pamatuju se, když jsem tam byla poprvé, tak za obloukem moderní Archy byla jen pole a jeden hřbitov. Postupně rostly nové mrakodrapy pro banky a firmy, přidaly se hotely, pěší zóna a také čtyřhvězdičkový hotel Citizen M, který znám z New Yorku. Cena, která byla pro srpen (asi zavádějící), byla 75 euro za pokoj se snídaní. Hotel jsem našla poměrně snadno, jen škoda, že nejezdilo RER A a musela jsem pomalejším metrem č.1. Managerka ubytování se mi věnovala asi čtvrt hodiny, ukázala mi pokoj s výhledem na Archu a musím říct, že pokud nevyženou ceny nesmyslně vysoko, příště tam budu dvě tři noci bydlet. Všechno je na ovládání tabletem, světlo, závěsy, barva stropu v koupelně… byla jsem nadšená. Okolí hotelu je ještě ve výstavbě, staví se tam nádherná knihovna a spousty dalších domů a terasových bytů, bude to tam hezké.

Vrátila jsem se jedničkou metrem na Étoile a od oblouku šla po Avenue Kléber navštívit můj „hotel snů“ Raphael. Teda, byl! to můj hotel snů. Chtěla jsem v něm bydlet tři noci na svoje padesátiny. Kvůli velkým pokojům a kvůli terase, ze které je nádherný výhled na město. Šla jsem se na recepci zeptat, jestli, když nejsem hotelový host, na tu terasu můžu jít. Byla jsem hezky oblečená, požádala jsem taky slušně… a odpovědí byla ledová sprcha. Totální nezájem. Terasa je jen pro hotelové hosty (kecy). A otevírá až v 16 hodin. A i kdyby, musím si tam dát koktejl nebo jiný alkohol.

„Ok, but I don´t drink alcohol. Can I get coffee, for example? 

No, tak teda ne. Hotelový bar nedělá kafe. Můžu si dát coca colu nebo vodu za 18 euro. Tak si trhněte, nafoukanci. Sem nechci ani na terasu a už ani do pokoje. Vím o lepších…

Došla jsem pomalu k Trocaderu, v malém baru jsem do sebe kopla espresso na stojáka a podívala se, kolik zátaras přibylo na vyhlídce. Eiffelovka je sice vidět, ale kde jsou ty doby, kdy jsme posedávali na obrubě zdí nad bazény s vodotrysky. Afričtí prodejci fejkových kabelek a suvenýrů zmizeli. Ne, že by mi chyběli. Posunula jsem se pár stanic busem k vodě a podívala se na památník princezny Diany. On to není její pomník, je to taková ta zlatá pochodeň, ale nic jiného město na památku té tragické nehody dodnes nepostavilo. Ani teď, k dvacátému výročí. Procházela jsem se po nábřeží, odolala projížďce na lodi, objevila nové secesní domy ve čtvrti za Eiffelkou a večer skončila v Rue de la Huchette na oblíbeném gyrosu. Uchozená jsem se odjela do hotelu a padla za vlast.

Sobotní ráno bylo nádherné, dopřála jsem si skvělou hotelovou snídani a jela do nejkrásnější zahrady na světě. Od hotelu jsem tam byla za chvíli. Lucemburská je prostě nádherná, skoro nikdo tam nebyl kromě pár běžců, prošla jsem si celou zahradu a pak jen seděla u jezírka a hřála se na sluníčku.  Na 11 jsem se vrátila do hotelu, sbalila kufřík, odhlásila se a popojela jen pár stanic na poslední noc do „legendy“.

To je totiž tak: anglický spisovatel Peter Mayle píše knížky o Provence. Jedním z hrdinů jeho knížek je soukromý detektiv Sam Levitt, kterého autor čas od času pošle do Paříže. A Sam bydlívá vždycky v hotelu Montalembert. V knížce je popisovaný jako malý, butikový, skoro rodinný hotel. No, skutečnost je taková, že hotel je nádherná pětihvězda s padesáti pokoji, kde ceny mimo sezonu začínají na 300 eurech. Moc a moc jsem tam chtěla aspoň jednu noc bydlet. Skoro rok dopředu jsem si tu jednu noc zarezervovala (ten nejlevnější možný pokoj a nakonec za míň, než 300 :-)).

Když jsem přišla na recepci, ptala jsem se, zda bych se mohla podívat i do jiných pokojů, že mám malou cestovku a občas náročné klienty a bla bla bla. Velmi příjemná a milá managerka ubytování Camille mě provedla po hotelu a ukázala další typy (těch lepších, samozřejmě) pokojů. Když jsem jí povídala tou svojí blbou angličtinou, jak miluju Paříž a léta do ní jezdím, a proč jsem se ubytovala v tomhle hotelu, podívala se do počítače a dala mi bezplatný upgrade pokoje na deluxe room v 5. patře s krásným výhledem. A ještě mi po návratu domů poslala mail, jak mě ráda poznala a přidala nádherný soubor hotelových propagačních fotek.

Samozřejmě se mi z hotelu vůbec nechtělo, ale měla jsem před sebou ještě svoji milovanou čtvrť Marais s nejkrásnějším náměstím na světě, procházku podél kanálu Sv. Martina, pojížděním busem čtvrtí Nation, výšlap mojí oblíbené Rue Mouffetard, prohlídku hotelu Best Western ve čtvrti Gobelins a spousty dalšího. Večer jsem skončila jak jinak, než u řeky, pod mosty hrála hudba a tančilo se, po vodě jezdily výletní lodě, mladí i staří posedávali na navigaci, jedli pečená kuřata a pili víno … nevím, zda to bylo tím prvním týdnem v srpnu nebo tím, že jsem si to úžívala sama. To město mi přišlo kouzelné jako před mnoha lety.

Ano, Rumuni žebrají pořád (jako v celé Evropě), bezdomovci jsou v ulicích taky, černochů je na pravém břehu čím dál víc, ale nikde! žádné stany, žádní migranti (ani v širším centru) a kupodivu, žádný velký nepořádek, nikde místa, že by se tam člověk bál… buď si radnice hodně mákla, protože se bála odlivu turistů, nebo jsem to jinak viděla já.

V neděli se mi vůbec nechtělo domů. Snídaně v hotelu byla mimo můj rozpočet, přiznávám, ale dala jsem si aspoň kávu v hotelové lobby a pak se prošla probouzející se Saint Germain des Prés. Na ulicích skoro nikdo nebyl, kdybych měla víc času, půjčila bych si kolo a projela se aspoň po nábřeží. Vystřídala jsme pár autobusových linek, na Montparnasském hřbitově řekla Jean Paul Sartrovi, že už zase jedu domů a pak skončila tam, kde jsem začala, na vyhlídce terasy Galeries Lafayette. Hezčí pohled na město pod modrou oblohou být nemohl. Tak zase za rok, asi z té Paříže „jen já sama“ udělám tradici!