New York nového tisíciletí – 2001

Deset milionů lidí. Každé páté auto taxík. Šestiproudové ulice. Mrakodrapy. Park velikosti Holešovic. Stovky národů a národností. Světla, hluk, smrad, rap a funky. Špinavé pláže. Socha svobody. Zlatnictví Tiffany na 5. Avenue. Muzikály na Broadwayi. Hamburgery. Denně aspoň jedna vražda. Bezdomovci. Byty za miliony dolarů…

A trosky Obchodního centra, slzy zoufalství, naděje, ztráta víry v Boha. To všechno byl pro mě New York prvního roku třetího tisíciletí. Nechci psát o tom, proč a jak jsem se dostala právě do New Yorku. Ale když jsem 18. května 2001 vystoupila s obrovským kufrem na manhattanském nádraží Port Authority, bylo mi jasné, že moje návštěva nepotrvá jen pár týdnů. To město je prostě úžasný! Já vím, někdo je nejšťastnější na samotě u lesa, ale kdo má rád ruch velkoměst, New York je tím pravým místem pro toho, kdo chce poznat celý svět. Protože New York JE! celý svět.

Všechny národy se vzájemně prolínají, davy v ulicích jsou jako láva, černí, žlutí, bílí, šikmoocí, tlustí, hubení, Hispánci, Indiáni, slepci, vozíčkáři, žebráci, děvky, drogoví dealeři, úředníci, dámičky, turisti, skupiny Japonců. Čínská čtvrť, Malá Itálie, Sibiř, Harlem, Bronx, TriBeCa. Klasických, nekřížených Američanů je vlastně dost málo. Generace Italů žijících zde od dob prohibice, synové a dcery dědečka Al Caponeho. Příjemní, temperamentní, vynikající kuchaři a restauratéři. Malá Itálie vám připomene dovolenou v Bibione. Jedna pizzerie vedle druhé, girlandy z červených, bílých a zelených řetězů a květin. Muzika, vůně česneku a oregana. Houfy dětí v uličkách, černé oči, ve kterých září radost a pýcha na své předky. V noci to v téhle čtvrti vypadá tak romanticky, že by člověk čekal spíš benátskou gondolu než parník na Hudsonu. Z domu, kde jsem bydlela, jsem to měla do téhle kouzelné části města pět minut.

Čínská čtvrť je jedna z nejzajímavějších.  Kdo zná oscarový film stejného jména, přísahám, že kromě pouličních přestřelek je to pravdivý obrázek o všem, co se tam děje. Pouliční prostituce sice nebují díky přísným opatřením starosty Giullianiho, ale to neznamená, že není. Podomní obchůdky se zlatem, která vám do měsíce zčerná, se střídají s malými tržnicemi plnými čerstvých  ryb, korýšů, brouků, mušlí a koření, koření , koření. Sebezaplivanější  bufet má chutnější kuchyni než nejlepší čínská restaurace v Praze. Špína na ulicích, smrad, živé brebentění těch sto padesáti centimetrových lidí, kteří jen co vyjdou ráno z domu, jsou si vsadit na koně, loto nebo sportku. V Čínské čtvrti se sežene všechno. Od hedvábných látek po bazarové zboží a hodinky za dolar. A tolik bank v pár ulicích jsem taky nikdy nikde neviděla.

Greenwiche Village, bohatá, klidná čtvrť, kde jsem bydlela jen týden, ale nikdy na to míso nezapomenu. Jen díky vysokému plotu jsem neviděla do ložnice herečky Kathleen Turner. Rekonstrukce její secesní vily stála 12 milionů dolarů. Parčíky plné nádherných okrasných keřů, upravené ulice, bary, vinárny a ulička, kde nakupují „hvězdy“ (především buzíci) své plesové róby. A buzíci samozřejmě v buticích obsluhují, jak jinak.

No a Manhattan? To je srdce celého New Yorku, který se skládá z ostrovů na řece Hudson: Brooklyn, Bronx, Staten Island, Queens a Manhattan. Tepna, pulsující ve dne v noci, za deště, za mlhy, za sluníčka i ve čtyřicetistupňových vedrech, kdy i nejlépe oblečení obchodníci mají mokré košile od prsou až ke svým v posilovnách týraným břichům. V tu chvíli si člověk uvědomí, že dáma v kostýmu od YSL se potí úplně stejně jako prodavačka hot – dogů z ulice. Na dvě ulice na Manhattanu nelze nenarazit. 5. Avenue se táhne městem několik kilometrů, poprvé jsem ji šla asi čtyři hodiny.

Začíná Washington parkem, nádherným místem s kašnou uprostřed, kde posedávají turisti i místní a dělají publikum tanečníkům break dance, jak to známe z filmů. Od parku na konec téhle avenue vidět není. Není ani do kopce, ani z kopce, ta délka a množství domů vyrážejí dech. Před každým věžákem vchod se stříškou a nezřídka kdy portýrem u vchodových dveří. Na křižovatce s 51 street nádherný kostel Svatého Patrika přebíjí honosnost mrakodrapů z oceli, kovu a skla. Na 42. moderní Manhattan Library, kde jsem trávila spoustu času, protože jen v amerických knihovnách je internet zadarmo.  V parku před knihovnou sedávají desítky studentů se svojí ranní kávou v kelímcích. Kouří, čtou skripta, líbají se na schodech nebo jen znuděně pozorují japonské turisty, které člověk okamžitě pozná podle toho, že chodí v houfech, neustále se usmívají, fotí úplně všechno a překážejí.

Přejdete pár křižovatek a začnete hádat, jak je asi ten Empire State vysoký. Byla jsem na něm dvakrát, jednou v noci a nepřeháním, když řeknu, že světel jsou pod vámi miliony. Snad i řeka celá svítí. Ve dne musí mít člověk minimálně hodinu času na prohlídku, než si na mapce najde všechna ta místa, jako budovu Chrysleru se úchvatnou stříbrnou kopulí, Trump Tower, který česká (bývalá) modelka nikdy nezdědí, mrakodrap Miele a jeden z mnoha hotelů Marriott, kde se kavárna v 57. patře otočí kolem dokola za 50 minut. Kromě kávy se tam pijí jen míchané nápoje s názvy Agent  007 (vodka, Martini – protřepat, nemíchat!), Lond Island, Bill a Monica apod. Pohled z Empire je úžasný, jen po 11. září poněkud smutný směrem na jihozápad. Dvě symbolické budovy WTC budou New Yorku navždy chybět…

Procházka po 5. Avenue je pastvou pro oči. Výkladní skříně plné exkluzívního zboží, McDonald střídá Wendy´s, obchody se suvenýry a zbožím desetkrát dražším než o pár ulic dál. Přepych, luxus, neznám žádný film z NY, kde by nebyl záběr z 5. Av. Nevím, kolik stojí metr čtverečný pronájmu těch kanceláří právníků, doktorů a byznysmenů, ale bude to víc, než hodně. Na 23. street je jeden z nejznámějších domů ve městě, Iron Flat (žehlička), místní mu říkají Newyork Dick (slovo „dick“ raději nepřekládám).

A pak už začíná část nejatraktivnější – jihozápadní cíp ostrova. Čtvrť obchodníků, limuzín a burzy na Wall Street. Ulice pak vede ke Světovému obchodnímu centru, které tvoří (vlastně tvořilo) osm vysokých mrakodrapů a hotel Marriott. Dnes, po zářijových útocích, už jich je jen 5 a bůhví, kdy bude okolí zpřístupněné turistům. Když jsem byla v jednom z dvojčat, v severní věži, musela jsem se chtě nechtě té americké megalománii obdivovat. Výška až do nebe, kov, sklo a chrom. Dala jsem si v přízemní kavárně kafe za šílených 8 dolarů (dolar byl 42 Kč) a obdivovala exkluzivní butiky a kadeřnictví, která navštěvují zaměstnanci firem pracujících ve WTC. Jen dobu oběda tráví na nábřeží řeky, kde jsou parčíky s lavičkami a místa pro snědení toho svého sendviče, pizzy nebo zeleninového salátu. Dívají se přitom na malé přístaviště, kde kotví jachty a soukromé katamarány. Holt někdo jezdí z New Jersey do práce vlakem, někdo autem a někdo jachtou.

Procházka po nábřeží je úžasná, v jednom místě japonská zahrada, o kus dál barokní pavilon, umělá jezírka, stříbrné smrky a na konci všeho obrovský Buttery Park. Odtud je ve slunci vidět celý Staten Island, ostrov, na který jezdí každou půlhodinu parník. A v dálce se tyčí Socha svobody – symbol Ameriky. Na Liberty Island, kde socha stojí, není těžké se dostat, ale do její „hlavy“ ano. Člověk si musí pořádně přivstat, aby si už v osm ráno stoupl do fronty. Šanci má tak tři sta lidí denně. Ale jen ta jízda přes řeku za to stojí, voda se leskne, kolem plují malé plachetnice, motorové čluny a v dálce na moři velké zaoceánské lodě. Součástí Buttery parku je osm kamenných obelisků a na nich vytesaná jména všech amerických námořníků ztracených v Atlantiku během 2. světové války.

Jihovýchodní cíp Manhattanu je lemován přístavištěm, kde ční kromě historických lodí nad vodu i obrovské molo s tribunou jak na dostihovém závodišti. Tady se odehrávají veškeré newyorské slavnosti. Když se slavil Den nezávislosti, 4. července, ohňostroj trval dvě hodiny a celodenní parádičky stály město 200 milionů dolarů. Z nábřeží vedou dva obrovské mosty spojující Manhattan s Brooklynem, z nichž Brooklyn Bridge je známější a krásnější. Přešla jsem ho pěšky za půl hodiny, ve třech patrech v něm jezdí metro, vlak, auta a na povrchu mostu kola, bruslaři a pěší. Po obou stranách mostu se tyčí kamenné brány jak ze starého Skotska, které drží na ohromných řetězech. Chybí jen padací most. Jedno z nejhezčích míst NY. Za zmínku stojí ještě Queensboro bidge. Vypadá jako z kovových krajek a vede na Roosevelt Island a pro pěší je k dispozici lanovka, takže máte část města a řeku asi sto metrů pod sebou. Lanovka jede jen pět minut, ale dá se z ní dobře fotit a výhled je úžasný.

Severní strana NY už není tak fascinující, patří sem černošský a hispánský Harlem. Do něj jsem se vydala z bezpečnostních důvodů odpoledne. Vypadalo to tam jako všude jinde, ale stejně jsem cítila nějaké zvláštní napětí mezi domy pomalovanými graffiti a hořícími popelnicemi. Ale stačí přejít pár ulic a octnete se u zelené plochy tak velké, že nevíte, kterým směrem se dát nejdřív: Central park. Americká preciznost zaručuje denně stříhané trávníky, uhrabané cestičky, čistá jezírka. Filmy nelžou. Opravdu v Central parku joggují tisíce lidí se sluchátky na uších, opravdu se tam jezdí na kolečkových bruslích, opravdu tam na všech pískových hřištích hrají baseball, opravdu je možné (což se mi poštěstilo), potkat Jodie Foster s kočárkem a klusajícího Matthewa Perryho (to už se mi nepoštěstilo). Opravdu se na jezírkách jezdí na šlapadlech, gondolách a lodičkách, opravdu se dá ležet na trávě a nikdo vás nevyhání a opravdu …. Ale projít park skrz naskrz je skoro nemožné. Na západní straně jsou domy s terasovými zahradami, kde žil třeba John Lennon a kde bydlí Madonna, Woody Alan a spousta dalších celebrit.

Nejsevernější cíp Manhattanu leží na kopci, ze kterého je celé město jako dlani. Velké lesoparky vedou až k Harlem River a Bronx River. Tuhle část reprezentují nízké domy, nemocnice, univerzity a univerzitní koleje a příroda připomíná spíš venkov než město. Metro tady jezdí už jen na povrchu a přes most je co by kamenem dohodil Bronx. Čtvrť plná nevzhledných, oranžových paneláků a bělocha potkáte spíš výjimečně. Jednodenní výlet jsem tam sice podnikla, ale v noci by mě do těch končin nedostal nikdo ani heverem.

Asi druhý nejhezčí ostrov je Queens. Žádné mrakodrapy, ale nízké bytovky, vilky a domky se zahrádkami. Bydlí zde silná polská komunita kolem Green Pointu a ve čtvrti Astoria žije nejvíc Čechů a Slováků. Ti se mezi sebou dost znají a stýkají se ve třech ryze českých hospodách: Bohemian Hall, Zlatá Praha a Tatran Bar. Queens je na rozdíl od Manhattanu klidnější, pomalejší a domáčtější. Je tu obrovská zoologická zahrada, golfová hřiště a Flushing Meadow – tenisový stadion, kde jsem měla to štěstí stát se divákem čtvrtfinále US open. Bohužel, lístky na finále byly rozprodány a ani bych na ně neměla. V Queens je obrovská spousta malých hospůdek a restaurací. Žádné klasické vinárny jako u nás. Spíš řecké taverny, indické restaurace a hlavně bary. V těch to vře od odpoledních hodin až do tří, čtyř do rána.

V barech je největší výběr piva a Amíci si potrpí na evropské značky. Ani se nedivím, ten jejich Sam Adams se moc pít nedá. Hodně se holduje míchaným nápojům, ginu s tonikem a mezi panáky jasně vede Jack Daniels. A místní kuchyně? Stejná, jako lidé – mezinárodní.  Co je klasika, těžko říct. Pouliční hot-dogy, vařená kukuřice a samozřejmě hamburgery. Zaregistrovala jsem asi osm firem typu McDonald, moc se neliší, možná jen tím, do čeho ty hamburgery cpou. Co je pro NY příznačné, jsou malé pojízdné stánky, snad na každém rohu. Káva, čaj, čokoláda, croissant, koblihy a donuts– šíleně sladké koláče s čokoládovou polevou. Když jsem se šla první ráno projít po centru, divila jsem se, že všichni drží v rukou kelímky s brčky. Kelímek v jedné ruce a koláč v druhé. I v poklusu!

Taky jsem tomu přišla na chuť, ranní káva nebo čokoláda a oříškový koláč za dolar, no nekupte to :-).  A ještě jedna zmínka o jídle stojí za to: všechno je neskutečně sladké. Všechno. Maso, šunka, chleba, rohlíky, sýry, máslo… moje první návštěva supermarketu vedla do oddělení uzenin. Zaradovala jsem se, Marylandská šunka, tu miluju. A dokonce 0% fat. No jo, ale 32 g cukru! Jak jsou Amíci posedlí tím zdravým stylem života, tak koukají jen na to, aby to nebylo kalorický. Přeslazené jogurty, džusy, které normální člověk musí ředit aspoň 1:5 jinak neodlepí pusu od skleničky. Úžasný zážitek jsem měla na Floridě v McDonaldu. Jedna víc jak stokilová slečna si dala asi pět hamburgerů , troje hranolky, majonézu a kečup na víc, ale trvala na Cola light. Když jsem se jí svojí obyčejnou angličtinou z pěti slov zeptala, proč pije lehkou kolu, odpověděla, že chce zhubnout. Tak nevím, jestli je to vůbec k smíchu. Američani jsou opravdu obézní národ, kam se na ně hrabeme. New York je ovšem dost výjimka, tam jsem tlusťošek viděla jen málo a především hispánky nebo černošky.

Určitě vás bude zajímat, co se v NYC nosí. Všechno. Nikdo se nestydí, není neobvyklé vidět sedmdesátiletou dámu v minisukni a latexové bundě, dvěstěkilovou černošku v růžových legínách a zeleném tílku a ve čtyřicetistupňovém vedru dámu v kožichu. Extrémy, extrémy, extrémy. Viděla jsem na Broadwayi zastavit na světlech pětidvéřovou limuzínu, z ní vyskočil polonahý chlápek, v ruce lahev šampáňa a skočil do jacuzzi (bublinková vana) na zadní kapotě auta. Hodinový pronájem téhle legrace stojí asi 400 USD.

A protože skáču z tématu na téma, skončím pár okruhy, které by mohly zajímat. Drogy: za celý půlrok jsem neviděla na ulici „sjetýho“ člověka. Hodně se kouří. Skoro každý pěstuje marjánku doma na balkoně, tráva je cítit v ulicích. Jenže policajtům to nevadí. Pokud si člověk hulí sám a nekšeftuje s tím okatě na rohu, je to v pohodě. Ale běda, jak zastaví strážník řidiče a najde u něj v autě trochu víc heroinu než je zdrávo. To je pak rychlý proces a pálka klidně pět let. Na ulicích se prodávají klasická psaníčka, tolik oblíbený kokain se šňupe i veřejně v lepších restauracích. Já si dala párkrát trávu, ale nějak mě to neba :-).

Oblečení: chcete-li se dobře a zajímavě obléknout, jeďte do New Yorku. Vůbec se nedivím, že se naše mediální „hvězdy“ oblékají tam (Paříž je sice město módy, ale kromě pár triček jsem tam nikdy nic pořádného nekoupila). Ty levnější obchody nabízejí od spodního prádla přes džíny až ke koženým bundám zboží cenově srovnatelné s naším trhem. Ale když jsou slevy, tak to stojí za to. Na rozdíl od Česka, kde je zvykem vyšroubovat ceny nahoru a pak srazit 50%, takže to stejně nikdo nekoupí. NY při slevách každý miluje. Bez problémů seženete kompletní ohoz za 300 až 400 dolarů. A těch společenských šatů na výběr! Koktejlky za 150, večerní za 300, samozřejmě modely Chanel třeba i 20.000 dolarů. Průměrný měsíční plat je tady kolem dvou tisíc.

V NY je největším obchodním domem Macy´s . Je asi dvacetkrát větší než Kotva a táhne se přes několik ulic. Co je na něm úžasné? Luxus a přitom střídmé, žádné obrovské haly, ale malé krámky a stovky a stovky hostesek. Než ujdete deset metrů, máte na sobě reklamní čepici, v ruce firemní tašku, dva druhy laku na nehtech, tři parfémy na ruce, na levé tváři pleťový krém a na pravé čistící mléko. A když si z těchhle věcí nic nevyberete, stejně se na vás pořád usmívají. Obdivuji tuhle profesionální deformaci. Skoro stejně velký jako tenhle obchoďák je nádherný dům s modrými okny a balkony na rohu Elmer Street a Roosevelt parku. Když jsem nakoukla ze zvědavosti dovnitř, zjistila jsem, že je tam multikino o 57 sálech. Mimochodem, v kině jsem byla pouze dvakrát. Na pokračování filmu 9 a1/2 týdne a na Erin Brockovich, za který vloni dostala Oscara Julia Roberts. Protože jsem film viděla v Česku, chtěla jsem ho vidět v angličtině. Vždycky jsem si myslela, že politická aktivistka Erin bude nějaká stará zapšklá baba, co má hnutí Greenpeace jako rekreačního koníčka. Naopak. Je to mladá, moc sympatická a příjemně vystupující ženská. Viděla jsem ji párkrát v televizi a taky týden po útocích při veřejných projevech.

Dnes, půl roku po zničení dvou nejvýznamnějších budov ve městě, mi bohužel nejsilnější vzpomínkou zůstává právě tohle. Nezažila jsem válku, neviděla padat nebo bourat žádný dům, nikdy předtím jsem nechodila po městě s rouškou. O NYC bych mohla napsat minimálně dalších sto stran, ale končím takhle záměrně. Nedovedla jsem si představit, že zažiju něco takového. Vidět to na vlastní oči ale nebylo pro mě to nejhorší. Teprve ty dny po tom. Ty tisíce cedulí a poutačů mám před očima denně…. Missing (hledá se) John H.Turner, firma K.C.A, 68. patro. Jakékoliv zprávy o něm předejte rodině…. A ta šílená bezmoc, když ty plakátky pomalu mizely ze sloupů a výkladů a jména se přesouvala na seznamy mrtvých. Dříve jsem několikrát týdně cestou do práce míjela Batallion 9 – hasičskou stanici. Mladí, hezcí kluci. Nabízeli mi cigarety, pokřikovali, zvali mě na rande. Zůstali tam všichni. Do jednoho. Šestnáct chlapů, ani jednomu ještě nebylo třicet.

Ty první dny jsem na ulici skoro pořád jen brečela. Pak pocity lítosti a smutku vystřídal vztek a nenávist. Aspoň v mém případě. Když vás třikrát denně vyhánějí z metra, že je tam bomba a nevíte, jestli člověk, který utíká z metra, jen pospíchá nebo tam právě rozsypal Antrax, přestanete vnímat věci kolem pozitivně. Proto jsem se vrátila dřív. Poprvé jsem dostala strach o život. I přes tohle všechno budu na New York vzpomínat ráda a určitě se tam ještě jednou podívám. A taky si tam musím koupit nějaké tričko na památku, protože jediná trička, která na trhu po útocích byla, měla nápis „Bůh žehnej Americe! “. Jenom Americe…..?

První člověk, se kterým jsem se v New Yorku potkala, byl mládenec, který mi chtěl pomoct s mým padesátikilovým kufrem. Během vteřiny mi urval kolečka. Čekala mě cesta pěšky, 3 kilometry do knihovny na internet, protože jsem ve městě nikoho neznala, neuměla anglicky a v kapse měla dvacet dolarů. Ale to už je jiný příběh :-).