Malajsie a Singapur – leden 2017

Chtěla jsem Honzovi vynahradit ten Nový Zéland. Taky jsem měla chuť být na Silvestra pryč, vyhnout se pracovně nudnému lednu a trochu se ohřát uprostřed zimy. Máme Asii rádi, na pár místech už jsme byli a pak ta moje úchylka… (tím myslím, že se vždycky upnu na nějakou TOP záležitost a té to celé podřídím). V tomhle případě to byl Silvestrovský ohňostroj u Twin Towers v Kuala Lumpur. Trochu šílený nápad, ale do Sydney Honzu nedostanu, u Burdž Khalify v Dubaji bude narváno a na Silvestra draho, tak proč ne jedny z nejznámějších věží na světě?

Takže to spojíme s válením u moře. Poletíme do Kuala Lumpur, tam budeme 5 nocí, pak přeletíme na Bali, tam budeme tři týdny a zpátky to vezmeme přes Singapur. Ale ouha, i mistr tesař (jako já :-), se utne. Zapomněla jsem, že leden není zrovna nejlepším měsícem pro návštěvu Bali. Je tam sice teplo, ale hodně prší, někdy i celé dny a aby mi propršela půlka dovolené, to se mi moc nechce. Tak co teď? Letenky už máme koupené… Vypadá to, že zůstaneme celý měsíc v Malajsii a projedeme ji od severu k jihu po západním pobřeží (na východním jsou monzuny).

Překvapilo mě, jak malý rozdíl v cenách v období Vánoc v Kuala Lumpur je. Obyčejný tříhvězdičkový hotel stál kolem 100 dolarů, pětihvězdičkový kolem 100 euro. Vymyslela jsem trasu Kuala Lumpur – Langkawi – Penang – Cameron Highlands – Kuala Lumpur – Melaka – Singapur. Něco letenky, něco autobusem, něco lodí.

Do Kuala Lumpur jsme přiletěli 28. prosince odpoledne a taxíkem (lístek se koupí na letišti a je to levnější než Uber) jsme dojeli do pětihvězdičkového hotelu Royal Chulan ve stejnojmenné ulici. Hotel byl obrovský, vánočně vyzdobený, s velkým bazénem a takovým výběrem na snídani, že jsme ochutnali ani ne desetinu všeho. Jen v něm byla hrozná zima z klimatizace! Hned první večer jsme samozřejmě vyrazili k Twin Towers.

V dalších dnech jsme se jeli podívat na Batu Caves za město, prošli jsme si jak celé centrum a nejznámější část Bukit Bintang, tak starou část s indickou a čínskou čtvrtí, občas jsme lenošili v hotelu, ochutnali místní jídla, zjistili, jak nám nosy reagují na durian (ble!) a chystali se na Silvestrovskou noc. Několika lidí jsme se ptali, odkud je nejlepší výhled na ohňostroj. Všichni nám radili KLCC park „kdekoliv“. Nojo, jenže půlka parku byla uzavřená, tak jsme nakonec táhli s davem. A byl to teda zážitek.

Malajci si vystačí sami, ani žádný ohňostroj nepotřebují. Všichni! táhnou v davech pod „věže“ a celou tu dobu troubí na trumpetky. Na hlavách mají cokoliv svítícího, tykadla, rohy, kytičky. Po cestě si kupují spreje, kterými se navzájem stříkají úzkými proužky nějaké gumové hmoty. Neuvěřitelný rachot, po hodině už mi třeštila hlava, ale procpali jsme se k bazénům na opačné straně věží a čekali. Žádné odpočítávání, žádná muzika, jen sedmi minutový ohňostroj, který skrz věže nebyl skoro vidět. Nejdříve jsem byla naštvaná, že jsem si něco vysnila a pak tohle, ale postupem času jsem se musela chechtat, tohle se teda jinde nevidí. A jak Malajci nepijí a chovají se celkem vzorně, tak zase hodinu táhli zpátky celým městem s těma blikajícíma hlavama a troubícíma trumpetkama… jedinej vožralej na ulici byl do půl těla svlečenej Rusák .

Další den jsme vyjeli na televizní věž, prošli si celý KLCC park za světla a pomalu se chystali na přesun.

Z místního letiště jsme byli ani ne za hodinu na malém letišti Langkawi. Hned bylo cítit větší teplo a vypadalo to na pěkné počasí. Taxíkem jsme se přesunuli do našeho skromného apartmánu ve vile Impiana. Pokoj byl jednoduše zařízený, snídani dělal majitel (Australan s čínskou manželkou) a u krásného bazénu nebylo ani lehátko pro odpočinek. Nechtěla jsem předražený hotel u pláže (Langkawi je bůhvíproč opravdu drahé), tak jsem zvolila tuhle vilu. Bez auta se to tam ale nedalo, tak nám majitel domluvit půjčení auta, které nás vyšplouchlo na nejvzdálenějším konci ostrova u jednoho golfového hřiště.

No nic. Všichni na internetu opěvovali místní pláže, ale přišli nám stejné, jako třeba v Thajsku. Hezkým zážitkem byl pro mě Sky Bridge v kopcích, hora Gunung Raya, ze které byl hezký výhled, malá pláž Pantai Tengah a výlet na tři ostrovy lodí. Bylo fajn tam pro srovnání být, ale pět nocí bylo zbytečně moc, stačily by tři a v hotelu ve městě.

Po pěti dnech včetně dvou nocí v hlavním městě Kuah jsme se přeplavili trajektem na ostrov Penang. Ten je vyhlášený hlavně jídlem. Všichni, kdo v Malajsii byli, si nejvíc chválili indické jídelny a čínská bistra. A taky jsem se tam těšila na domy pomalované místním „street art“ uměním. Původně zarezervovaný hotel jsem na poslední chvíli vyměnila za další ze sítě Royal a dobře jsem udělala. Hotel byl přímo u přístavu, kousek od centra, s nádhernými designovanými pokoji a bombovým bazénem. Snídaně jako vždy fantastická a velmi bohatá.

Za pět dní, co jsme tam byli, jsme si užili projížďky místním autobusem skrz celé město (linky zdarma), indické jídlo, báječnou návštěvu tropického parku s desítkami druhů ovocných stromů, výlet do čínského chrámu (viz. Blog), večery v indické čtvrti, skvělou pohodlnou postel v pokoji a samozřejmě ten bazén. Po kuřeti tandoori a indických plackách naan se sýrem a česnekem se mi bude fakt stýskat.

Z Penangu se nám ani nechtělo, bylo krásné a slunečné počasí, ale čekal nás přesun autobusem, čtyři hodiny do vnitrozemí. Oblast Cameron Highlands je vyhlášená čajovými plantážemi, skleníky s jahodami a vlhkým chladnějším podnebím. Cesta autobusem byla příjemná, každý jsme měli pro sebe jedno polohovací sedadlo a viděli jsme docela dost z okolní krajiny. Kolem šesté večer jsme dojeli do centra Tanah Rata, malého města téhle horské oblasti. V malé místní kanceláři jsme si hned zajistili lístky zpátky do KL, vybrali a koupili jednodenní výlet s průvodcem a skončili v indickém bistru na plackách.

Ubytování bylo otřesné. Vůbec ceny ubytování v Tanah Rata byly strašně vysoké, dodnes nechápu, proč. Ve městě byli buď mladí hippies z Evropy, co chodili na nepovolené treky, nebo pár turistů, co jelo na den na plantáže jako my. Náš byt byl sice velký, ale zatuchlý, v koupelně bylo na centimetr vody, zima, houpací postel… tak to ne. Tyhle tzv. apartmánové domy vlastní většinou Číňani. S jedním takovým jsem dohodla naše přestěhování, ale o moc lepší to nebylo.

Druhý den jsme absolvovali docela hezký výlet do pralesa (Honza se změnil v malé ušpiněné prasátko, ale je fakt, že šplhat po horách v Croccsech, dopadla bych stejně), slyšeli jsme gibony, viděli masožravé kytky … objeli jsme pár čajových plantáží a užili si i prohlídku té nejznámější, Boh. Pak jsme pokračovali na plantáž jahod (stejně bledé a bez chuti jako ty ze Španělska) a skončili v muzeum Highlands, jak ze 70. let. Po návratu nás majitel opět přestěhoval, do hezkého 3+1 bytu, ale to už jsme byli rozhodnutí zkrátit pobyt o den a vrátit se do KL.

Podívala jsem se na Booking, zrušila dvě noci v nejstarší části Kuala Lumpur, blízko Merdeka square a zarezervovala tři noci v nádherném, čtyřhvězdičkovém hotelu Impiana s výhledem na Twin Towers. Honza říká, že to byl jeden z nej hotelů, kde jsme kdy byli. Bazén v hotelu byl obrovský, s krásným výhledem. Cena za noc 1.800,- Kč se snídaní.

Ve městě už jsme byli jako doma, proto jsme další den vyrazili autobusem do města Melaka. To je v Malajsii významné UNESCO město, dvě hodiny po dálnici od jihu KL. Přijeli jsme tam po obědě za pořádného lijáku a než přestal, stihli jsme podrobně prozkoumat jejich nádraží. Mají to dobře vymyšlené, nádraží je 10 km od centra města, všichni musejí taxíkem , protože místní bus jezdí jen na náhodu. Po Melace jsme chodili asi tři hodny, projeli se lodí po místní řece a vrátili se na hotel v Kuala Lumpur. Na večeři jsme zlákala Honzu do sushi baru v Pavillonu.

Poslední den v KL jsem strávili kolem Merdeka square, v indické čtvrti a večer si užili hru světel a hudby fontán pod Twin Towers. To město je hezké, zábavné, přátelské, jen škoda, že zastavějí každý metr volné městské plochy a nemají na ulicích přechody, takže se musíte naučit přebíhat pětiproudé silnice :-).

A byl čas na přelet do Singapuru. Přistáli jsme na nádherném moderním letišti Changi a busem skrz proudy vody dojeli do centra. Hotel Randevouz byl příjemný, čtyřhvězdičkový hotel na začátku slavné Orchard street. Bože, proč mají všude tu klimošku nastavenou na 15? To, že v Singapuru skoro pořád prší, tedy zatím platí. Večer jsme prošli celou Orchard, zjistili, že ceny jsou stejné jako v Malajsii, až na to, že místo x 6, to musíme počítat x 18. Ale při troše snahy jsme našli bufet s nabídkou kachna + rýže za 80,- Kč.

Snídani jsme pořešili v obchodním centru dobrým kafem a sladkostmi. Moderním metrem jsme dojeli na Sentosu, ostrov pod Singapurem, který je takovým zábavním centrem s plážemi, golfovým hřištěm a Universal Studios Singapore. Strávili jsme tam přes půlku dne, pak si projeli část města a večer se prošli po nábřeží kolem Marina Bay.

Ať taky trochu poznáme okraj města… systémem propracované dopravy jsme dojeli na sever města na hřbitov Kranji, kde je pohřbeno asi 22 tisíc britských vojáků (a spřátelených armád), kteří padli ve II.sv.válce v bojích s Žaponci. A celé odpoledne jsme si pak užívali singapurskou zoologickou zahradu, abychom zjistili, že má sice hezčí stromy, kytky a technické zázemí oproti té pražské, ale počtem a druhy zvířat ji nesahá ani po kolena.

Předposlední den jsme se přesunuli na nábřeží do jednoho z nejznámějších hotelů na světě, do Marina Bay Sands. Tenhle luxusní pětihvězdičkový hotel  s 2500 pokoji je originální především svým střešním, dvě stě metrů dlouhým bazénem, kde voda přepadává dolů a vy máte před sebou výhled na celé město. Protože jsme tuhle cestu zvládali finančně dobře, řekla jsem, že si jednu noc v tomhle skvostu dopřejeme. Podařilo se mi na Bookingu hlídat a číhat na ceny tak dlouho, až jsem nejlevnější standard room sehnala za 420 SDG. Teď ještě, aby nám nedali první nebo druhé patro. Dokonce jsem byla tak „drzá“, že jsem do hotelu napsala, že mám cestovku a že chci do luxusního časopisu napsat o hotelu článek a jestli bychom nemohli dostat pokoj ve vyšších patrech Poslali mě do háje:-). Teda, napsali, že pokud chci pokoj s výhledem, mám si ho koupit za víc peněz přes jejich stránky.

Musím říct, že to opravdu stálo za to (viz. Blog). Už proto, že jsme měli pokoj ve 48. patře s famózním výhledem. Střešní bazén jsme si užili odpoledne i za tmy, jen škoda, že poslední den pobytu lilo celé dopoledne jako z konve. Tak jsme ho strávili v obrovském nákupní centru u hotelu, kde jen Burberry nebo Prada mají obchody ve třech patrech. Dali si poslední malajské jídlo a odjeli metrem na letiště.

Celý ten leden v teple byl báječný, nikam jsme nepospíchali, na všechno bylo dost času, počasí se povedlo, zase tak moc to nestálo (120.000,- ve dvou) a určitě jsem tam nebyla naposledy.

Kontaktujte mě