Benátský karneval – únor 2010

Kdo by nechtěl vidět slavný karneval v Benátkách? My tedy ano! V sobotu 6. února jsme proto odletěli s Honzou společností Wizz Air na letiště v Trevisu. Let byl v pohodě, odbavení v mžiku, takže jsme rychle nasedli do autobusu směr Benátky a v půl druhé odpoledne už jsme vaporettem č. 1 pomalu pomaloučku proplouvali Grand kanálem. Seděli jsme statečně na zádi, ale naštěstí moc nefoukalo. Letos poprvé, po šesti návštěvách, jsme se necítili jako turisti, ale jako místní. Měli jsme totiž od jedné mojí známé (tedy spíš její sestry žijící ve Švédsku) půjčený byt. U stanice vaporetta Giardini, pak parkem na hlavní Via Garibaldi a už jsme vcházeli do úzkého dvora, na jehož konci byl kanál a u něho malé nábřeží.

Voda omývala vysoké zdi Arsenalu z jedné strany a z druhé šplouchal kanál vedoucí k hlavní třídě. Byt byl v přízemí, dlouhá chodba, kuchyň, koupelna, pak ložnice i pracovna zároveň. Klid, neuvěřitelné ticho, občas nějaká loďka nebo člun. „Vosolili“ jsme topení na maximum, přece jen bylo na nule a byt ledový! Uvařili si čaj, vybalili pár věcí z příručních kufříků, prohlídli kde co je a po čtvrté odpoledne vyrazili na nábřeží. Počasí bylo celkem slušné, zataženo, lehce nad nulou, ale protože se začalo stmívat, sluníčko nechybělo. Na nábřeží Riva degli Schiavonni bylo docela dost lidí, mezi kterými se proplétaly masky. Každý druhý turista měl aspoň škrabošku, místní byli naparádění do nákladných kostýmů. Tak jsem se rozhodla si taky jednu škrabošku koupit, ta atmosféra mě úplně pohltila.

Chtěla jsem původně nějakou s ozdobnými pery, ale tu bych asi v pořádku nedovezla domů. Nakonec, po návštěvě několika stánků na nábřeží, jsem si vybrala elegantní šedočernou škrabošku se stříbrnými ozdobami. A mohli jsme směle na náměstí San Marco… Čekali jsme neuvěřitelné davy a strkanice, ale bylo to v klídku. Dámy i pánové v kostýmech pomalu korzovali náměstím a ochotně pózovali všem fotografujícím. Fotili jsme jen některé skupinky a páry, byla dost tma, s bleskem to není ono a bez blesku nevyzněly barvy. Ale pár fotek přece jen mám. Pomalu jsme prošli čtvrtí San Marco a vydali se kolem Rialta pěšky po hlavní trase do Cannareggia, kde jsme zapadli do naší každoroční a oblíbené pizzerie na pizzu s gorgonzolou, rucollou a špekem.

Uvítal nás vrchní, se kterým si vždycky pokecáme česky, protože má manželku z Teplic. Přesezení a přežraní jsme v drobném dešti vyrazili spletí uliček nocovat. Spalo se úchvatně, jen termostat se občas zapnul a vypnul a pod okny projelo pár člunů. Ráno jsme otevřeli okenice a já zase děkovala (tomu někomu nahoře): sluníčko a temně modro. Lehce pod nulou, ostrý vzduch, paráda na chození…. Na internetu jsem zjistila, že kromě stálých trhů na Santo Stefano a promenád na San Marcu, se děje pár akcí, na které by bylo prima se dostat. Nasnídali jsme se a pomalou procházkou dorazili zase do Cannareggia. Už od Rialta táhly davy proti nám. Trochu jsem znejistěla: všichni míří na San Marco, jen my jdeme opačně.

Na kanálu Cannareggio totiž měla být přehlídka lodí a gondol. Ale udělali jsme dobře. Zaprvé jsem si vyfotila spoustu masek jdoucích proti nám, zadruhé internet nelhal, karnevalová „regata“ opravdu byla. Desítky lodí připluly z Canal Grande na ten druhý největší, a u Tre Archi se řadily, muzika vyhrávala, moderátor vyprávěl, půlka posádek se capala fazolovou kaší přivezenou zásobovacím člunem, sluníčko svítilo a bylo to nádherný. Asi dvě hoďky jsme se ometali kolem, turisti nikde, jen místní. Přes Židy a kolem San Giovanni e Paolo jsme si to namířili zase zpátky k „nám“.

Na San Pietro totiž ve dvě odpoledne začínal královský průvod masek (taky info z netu). Krásné masky se řadily do průvodu před kostelem Svatého Petra, od prvních trubačů přes pážata, krále a královny, a pak se ta spousta masek vydala na Via Garibaldi. Tak jsme šli s nimi a pak, skoro před naším bytem,  jsme pozorovali ten nádherný průvod, který nikam nespěchal. Desítky bubeníků mlátili do bubnů a bubínků, slečny se natřásaly, šlechta kynula, no, byla to veliká krása. Honza byl ve svým živlu, jen se díval a usmíval a pokuřoval, já pobíhala kolem a fotila. Pak jsme si koupili něco na zub, v bytečku to snědli, na chvilku se natáhli a v podvečer vyrazili zase do města. Tentokrát na malá náměstí, kde se prodávali kostýmy a hlavně k Rialtu, kde to všechno svítilo, a do obchodů chodili jen bohatí Rusáci a kupovali si paruky, pláště a masky morových doktorů. Prošli jsme kousek San Pola a San Croce a kolem sedmé jsme se vrátili na Garibaldi, že si najdeme nějakou typickou „cucinu“.

Obešli jsme pár restaurací, ale bohužel východ dorazil i do Benátek, v jedné restauraci Indové, v druhé Pákistánci, ve třetí taky „neitalové“, no nazdar, kam ten svět spěje? Nakonec jsme objevili malou místní tratorii, kde nás uvítal místní padre. Místnost byla prázdná (to k nim nikdo nechodí?) a padre nám vysvětlil, že má „completo rezervacione“, ale posadil nás za kuchyň dozadu, kde bylo šest stolečků (vedle nás zas pro změnu Rusové) a plno. Honza si dal těstoviny s černou sépií a já zkusila menu, že mi s tím Honza pomůže. Fantastické klasické boloňské špagety, čerstvý salát, bagety a vrchol večera – telecí nizounký steak, úchvatně udělaný, jemný, no paráda. Po skvělém zážitku pár metrů do bytu a do postele jsme padli po horké sprše jak zabití.

I pondělní ráno bylo z okna jak v červenci, až na to, že bylo pod nulou. Koupili jsme si celodenní jízdenku a pluli prozkoumat zimní Lido. Bez lidí, bez listí na stromech, bez stánků se slunečníky a zmrzlinou. Nevím, proč jsme si myslela, že zmrzlinárny budou otevřené… Hlavní třída vedoucí k pláži byla prázdná, potkali jsme jen pár babek se psy a jednoho „kolistu“. Obchody zavřené mimo Billy a Schleckera, na pláži všehovšudy tři lidi. Písek nahrnutý před plážovými domečky do jednoho metru, asi kvůli vysoké vodě. „Lidoprázdno“, hotel Helvetia, kam beru v červenci holky z Apolináře, samozřejmě zavřený.

I v době karnevalu, kdy jsou Benátky obsazené do posledního lůžka, je lázeňské přímořské Lido klidné a tiché. U stanice vaporett se budovala úplně nová navigace a přístavní molo. Snad to bude do léta hotové. Nastoupili jsme na loď a posunuli se na Zaccarii. Chvíli jsme se procházeli po nábřeží, koukali na lodě a na další masky – no ale copak bychom dělali v Benátkách bez návštěvy San Giorggia? Za 10 minut už jsme se dívali na naši oblíbenou Poslední večeři od Tintoretta. Potřebovali jsme na záchod, tak jsme zkusili, jestli bude otevřená kavárna naproti maríně. Byla. A kafe bylo vynikající, dali jsme si dvojité, byla pěkná zima.

Sedmdesátník za barem se mile nudil v triku s krátkým rukávem, brrr. Projížděli jsme dál kolem Giudecci a Zattere, až na Tronchetto, frajersky jsme si seděli na přídi, zima jak v …, s kapucí na hlavě, myslela jsem, že umřu, foukalo to, ale nedalo nám to, aspoň jedna jízda venku. Pak jsme si tak chvilku chodili, v Bille jsme koupili Parmazán, jídlo a čerstvé oregano a jeli si na chvilku odpočinou domů a hlavně se zahřát. Večer jsme byli na San Marcu, byla tam pěkná výzdoba, masek míň než o víkendu, ale užili jsme si to taky. Ani jsme neměli hlad, nakonec jsme na Garibaldi vlezli do pizzerky a vzali si jednu fantastickou, obrovskou a levnou domů, napůl nám bohatě stačila. Čaj, zabalit, uklidit byt a hajdy do postele.

Ráno jsme vstávali v půl šesté, letadlo mělo letět ve čtvrt na deset (dost blbej čas), tak abychom se dostali na Piazza Roma na bus, měli jsme to tak tak. Bus narvanej, místo žádný, střídali jsme se s Honzou na sedadle. Odbavení v pohodě, kafíčko, snídaně, za chvilku to letí. Cvak cvak cvak, na tabuli oznámení o zpoždění letu, O dvě hodiny na 11.20. Ach jo, na tomhle prťavým letišti, kde nic není. Prý se v Katovicích rozbilo letadlo. Tak to už schůzku ve 14 na Václaváku nestihnu. Cvak cvak cvak – 16.20. Do háje, tak to je průser. Sedm hodin zpoždění. Panika na letišti, máme příruční zavazadla, co se aspoň podívat do Trevisa, v roce 2006 jsme to nestihli… Tak znovu kontrolou, busem do města, začalo se zatahovat a foukat vítr. Skoro tři hodiny jsme courali po Trevisu, zavolali i na letiště, žádná změna.

Promrzlí a hladoví jsme se vrátili, vyfasovali poukázku na bagetu, pití a jogurt. Cvak cvak cvak – 16.50. Potlesk v hale. No to je děs. Byla mi strašná zima, byla jsem unavená, otrávená a bolel mě žaludek. V půl šestý jsme se odlepili od země. Kolem osmé jsme byli doma, napustila jsem si vanu jak v mrákotách, k teplému pyžamu přidala i ponožky a usnula jsem. Takhle blbě mi už dlouho nebylo. Honza asi taky nic moc, ale statečně mlčel. Suma sumárum: nádherná atmosféra prvních karnevalových dnů, spousty krásných fotek, dobré jídlo a pěkné počasí. Až na ten let to byla opět PARÁDA 🙂

Kontaktujte mě