AMERIKA KUFRY NEPŘEKLÁDÁ !!!

AMERIKA KUFRY NEPŘEKLÁDÁ A DVĚ HODINY NA PŘESTUP JE MÁLO !

Svého času jsem kupovala letenky na Floridu pro „Evu a Vaška“. Eva vždycky říkala: „Klidně si dám při přestupu steak v restauraci, než aby mi uletělo letadlo.“ A já si říkala… no to by se mi teda chtělo… viset někde v Atlantě 5 nebo 6 hodin.
✂ ✂ ✂
Je to asi deset let, vydali jsme se poprvé do Mexika. Letenky do Cancúnu, hotýlek na Playa del Carmen. Na Ruzyni říká slečna u přepážky: „Já vám odbavím kufry až do Cancúnu, ano?“ Jasně, kam jinam asi, ne?

Přiletěli jsme do Miami společně s dalšími dvěma letadly, takže před imigračním bylo asi 1500 lidí najednou. Měli jsme 3,5 hodiny na přestup, ale fronta skoro neubývala. Před námi Češi, co letěli už poněkolikáté do Kostariky:

Paní: „To nemáme šanci stihnout, letí nám to ve 20:30.“
Já: „No nám to letí ve 20:00, tak snad to dáme“.
Paní: „Než najdeme kufry, to bude věčnost a pak se jít odbavit…“
Já: „Aha. Tak to my máme kufry odbavený až do Mexika.“
Paní: „To asi ne, musíte si je tady vyzvednout a znovu se nacheckovat“.
Já: „Nene, my to máme určitě jinak. Slečna na Ruzyni říkala, že až do Cancúnu.“
Paní: „To je divný. Tady se všechny kufry vyzvedávají a znovu odbavují.“
Já: „To snad ne… to jako všem?“
Paní: „Jo. Amerika kufry nepřekládá.“

Nikdy na tuhle větu nezapomenu. Když jsme vstoupili do haly, vypadalo to tam jak před rokem na Heathrow při stávce. Stovky kufrů na podlaze.. běhala jsem s papírem od jednoho zaměstnance letiště k druhému, devátá odpověď byla Carousel 8. Poslala jsem manžela stát frontu a šla hledat kufry. Dotáhla jsem je do řady, kde nás v první půlhodině pustilo asi 50 lidí. Pak to jeden floridský „taťka“ utnul a my už se jen zoufale posunovali s davem, který byl ve stejné!! frontě jak na Exit, tak na Continue flights.

Letadlo uletělo, zůstali jsme (jako stovky dalších) v devět večer na letišti v Miami. Žádný! živý člověk na informacích. Muselo se do haly, kde na stěnách visely automaty s nabídkou hotelů v okolí. Stačilo zvednout sluchátko a kliknout na dlaždici se jménem hotelu. Z deseti přístrojů fungoval jeden. Z dvaceti hotelů nebylo volno ani v jednom. Dodnes vidím mého muže, jak stojí v prázdné hale a řve: „Zkur….vený Američani, já se na to vys….eru!“

Letištní hotel měl poslední volný pokoj a líp jsme dopadnout nemohli. Vyspali se (ve vlastním pyžamu), ráno se nasnídali, v 9 odletěli a do hotelu na pláži dorazili v poledne. Vlastně se nic nestalo.

Takže až budete plánovat jakoukoliv cestu s přestupem v USA, myslete na to, že je „lepší dát si steak v restauraci, než si nechat uletět letadlo“.