Okruh kolem Amsterdamu – červen 2015

Do Holandska až budeme v důchodu. Nebo ne? Takový byl náš postoj ke canalboatingu v Holandsku. Od několika lidí jsme slyšeli nebo četli, že Holandsko je jednoduché. Žádné úzké kanály, žádné házení lanem do výšky, žádné vybíhání z lodi na komoru, žádné točení klikou. Sem tam nějaký most, ze kterého spustí dřevák, do kterého dáte pár euro. Prostě skoro nuda. Rovná voda, země jako placka. Proto jsme si v minulých letech užívali náročnější Anglii, Francii, Skotsko… Ale chtěli jsme udělat radost kamarádům, kteří nemají žádné zkušenosti, nechtěli jsme v tom zahučet moc finančně, takže jsme to „nudné“ Holandsko začali plánovat.

No a co jiného, než okruh kolem Amsterdamu, včetně dvou dnů v tomhle báječném městě?  IJselsstein -Utrecht – Gouda – Leiden – Amsterdam – Weesp – Utrecht a domů. A jak to pokračovalo? Kamarádi cukli, ale loď už byla zamluvená, takže jsme druhou kajutu nabídli osvědčené dvojici Olga a Jirka. Téměř gerontologická výprava začala 30. května 2015 cestou do Utrechtu, kde jsme zůstali přes noc v nádherném designovém hotelu Woudschoten (booking.com) v místním lesoparku městečka Zeist. Jeli jsme celý den a nebylo zrovna slunečno, takže jsme si dali lehkou večeři, prošli kousek parku a šli spát. Po vynikající snídani, na které opravdu nešetřili, jsme se s malými zajížďkami přesunuli do maríny v IJsellsteinu. Nechápu, proč jsou všechny adresy marín jak přes kopírák. Adresou je většinou několikakilometrová silnice za městem – a hledej! Před polednem jsme vyfasovali loď se záhadným jménem Mantelmeeuw (když jsem to pak někde vyslovovala, musela jsem jim to stejně napsat :-). Prý to znamená racek mořský.

Loď je ideální pro dva páry. Vepředu kabina, vedle sprcha, vzadu kabina s umyvadlem, uprostřed salon s jídelním koutem a kuchyňkou. Vnitřní, ale hlavně i horní řízení. Akorát dlouhá, akorát široká. Vytahali jsme kufry, vybalili z nich věci a my s Olinou jsme vzaly auto a jely do místního supermarketu na nákup. Už léta s sebou nic nevozíme. Je to zbytečné, ceny jsou podobné jako u nás, jídlo je čerstvé, o kvalitě západních potravin nemluvě. Když jsme se vrátily, pánové už měli loď osahanou, jen mě trochu znepokojovalo, jak silný vítr foukal. To není úplně dobrý. Bylo skoro jasno, ale docela zima. Nakonec jsme kolem třetí odpoledne vypluli směr Gouda (vyslovuj Chouda :-)).

První protivenství na sebe nedalo dlouho čekat – mapa. Jsme zvyklí na jiné, přehlednější, podrobnější. U Holánů je to tak, že máte obrovskou rozkládací mapu, kde je něco málo zakreslené a k tomu obrovský almanach, kde je zbytek. A vyznat se v něm, bylo zpočátku nad moji inteligenci. Postupem času jsem se s tím sžila, ale moji pomocníci to teda nebyly. A to jsem to studovala doma a měla trasu celkem jasně připravenou, nicméně na bojišti lehko nebylo ani náhodou. Pluli jsme asi 4 hodiny po kanále Hollandsche IJssel, vyzkoušeli si první mosty s obsluhou i bez (tím nemyslím obsluhu nahoře bez), naplnili jeden dřevák a impozantně vpluli do Goudy. Impozantně proto, že před městem stojí nádherný, úplně nový a moderní most, se stometrovou komorou, kterou jsme si užili úplně sami.

Našli jsme celkem blbě značenou marínu mezi paneláky a větrným mlýnem, zhrozili se, že je plno, ale naštěstí se nás ujal místní hafenmeister, který nás přikurtoval k jiné lodi. Šla jsem nás zapsat a zaplatit (12 euro), vysvětlili mi, kde jsou sprchy a záchody a kudy je nejblíž do města. Do centra to sice bylo asi dvacet minut pěšky, ale chtěli jsme se trochu protáhnout a projít si město. Počasí se umoudřilo, takže jsme nádherné centrum Goudy poznali v západu slunce. Na centrálním náměstí jsou úžasné měšťanské domy z 16. a 17. století a celé město je protkané kanály, jak jinak. Zmrzlina nic moc, aspoň mně moc nechutnala. Na lodi jsme si dali obložené talíře a před 23 hod. šli spát. Spalo se dobře, vzduch akorát, teplota taky, postel byla dost široká, jen ten můj čaj večer, vstávala jsem asi třikrát.

Ráno bylo zatažené, není divu, předpověď počasí moc nesouhlasila, takže jsme po snídani vypluli po Oude Rijn směr Leiden pod zamračenou oblohou. Cestou jsme moc zajímavostí neviděli, kanál byl celkem široký, občas nějaký most. Drobně mžilo a do Leidenu jsme už vplouvali za deště. Před městem nám mapa ukazovala tři maríny. První, do které jsme vpluli za velkého větru, ukazovala na konci jedno volné místo. Ale místní na nás začali křičet, že je to klubová marína a máme jet pryč. Nojo, ono se to lehce řekne, ale hůř udělá, když není kde se otočit.

Při pomalém prostrkování se mi podařilo skoro až u výjezdu zachytit hák o lano jiné lodi, takže jsem o něj přišla. Bohužel zůstalo na místě, ke kterému se nedalo dostat jinak, než po vodě a to nám zase neumožnila naše loď. Situace byla děsná: lilo, foukalo a Honza se snažil manévrovat. Nadávky, hysterie, ale po půl hodině pokusů jsme konečně odpluli i s hákem. Druhá marína byla nějak divně značená, takže jsme uspěli v té třetí, ke které nám museli otevřít tři mosty, ale ta byla naštěstí už ve městě. Totálně vyšťavení jsme zakotvili a svlékli mokré oblečení. U horkého čaje jsme se rozhodli, že přece jen půjdeme do města, aspoň na hodinu, než se začne stmívat.

Natáhli jsme pláštěnky, popadli deštníky a vyrazili jsme. Bez mapy. Leiden jsem si matně pamatovala, když jsme tady byly před deseti lety s mamkou. Taky nám pršelo. Mrkli jsme u prvního kanálu na mapu, kde že tak asi jsme, a pak se pustili do centra tohohle nádherného města. Prošli jsme několik náměstí, stavili se na zmrzlinu (bez ní by asi Olina nefungovala), škoda jen, že kostely už byly zavřené. Pořád pršelo a do toho foukal takový vítr, že při cestě zpátky jsme měli kalhoty durch během minuty, plátěnka nepláštěnka. K večeři jsme měli báječné špagety se slaninou a goudou (jak jinak), zatopili kvůli usušení věcí a šli brzo spát.

Další den byl moudřejší večera, aspoň na obloze. Dokonce začalo svítit sluníčko. Dlouho jsme se nerozmýšleli a po snídani vypluli dál. Šla jsem zaplatit za naše kotvení. Zase nová zkušenost. Když jsme den předtím připlouvali, volal na nás nějakej chlápek z budky u mostu, který nám otevíral a ukazoval na úvaziště lodí. Jenže na nás hulákal holandsky, pršelo, foukalo a my byli rádi, že vidíme na cestu. No a kdybychom tam normálně přirazili, tak by si nás zapsal, zkasíroval, věnoval mapy města a poslal do maríny. Takhle jsem šla to ráno po břehu k mostu, kde byla ta budka, tam to teprve vyřídila, dostala mapy, které nám už byly k ničemu, vrátila se na loď a mohli jsme jet. Kus jsme se vraceli na křižovatku u té pro nás zakleté maríny před městem a uhnuli na kanál Zijldijk vedoucí ke slavným tulipánovým polím. Bylo totiž od začátku jasné, že především Olina tuhle oblast nemine jen z vody.

Nejblíž Keukenhofu bylo městečko Lisse, před kterým jsme zakotvili kolem 11 hodiny. Svítilo sluníčko, takže jsme byli po půlhodině cesty do centra pěkně zpocení. Na začátku jsem se zeptala kolemjdoucí baby, jestli jdeme správně do Keukenhofu. Odpověděla, že ano, ale že je to asi 40 minut pěšky. No nazdar. V centru městečka Lisse je malé obchodní centrum a tržnice, kde měli čerstvé jahody, broskve, samozřejmě voňavé i smradlavé sýry a mraky zbytečností. Před krámem s potravinami jsem se (trochu s nadějí v skrytu duše) znovu zeptala jedné místní dámy na Keukenhof. Ano, jsme tady dobře, ale park už je zavřený, tulipány kvetou tak do půlky května. Teď, v červnu už tam nic není. Třem lidem se ulevilo :-). Ale na druhou stranu, kdyby byla sezóna, určitě bychom tam šli. Rozdělili jsme posádku na dvojice, my s Honzou se vydali shánět sirky a Olina s Jirkou namířili k dobrotám. Prošli jsme si celý komplex, objevili úžasnou cukrárnu s dorty a kafem, kde jsme si pak všichni dali půlhodinovou pauzu a vydali se zpátky k lodi. Cesta pokračovala pod modrou oblohou a hned se i líp kormidlovalo.

Míjeli jsme několik větrných mlýnů, stáda ovcí, krav a taky jsme konečně ocenili místní architekturu na břehu kanálu. Holáni si u vody postaví cokoliv. Staré roubené domky, moderní vily, plovoucí plechovky, malé chaloupky, sem tam nějaký zámek, pak něco jako bytovka…. Na každé druhé zahrádce skluzavka přímo do vody.  Začali jsme se blížit ke Schipholu, amsterdamskému mezinárodnímu letišti. Letadla lítala tak nízko, že jsme viděli pilotům do očí :-). Začalo se stmívat, foukat a lehce poprchávat. Ach jo. V poslední maríně před vplutím do Amsterdamu z jihu, našel Honza skvělé místo na kotvení. Tak to bychom měli. Jak je to daleko do města? Prohlídla jsem mapu a zjistila, že je pět set metrů od mariny městský stadion a od něj jezdí nějaké autobusy do centra. No ale má to cenu se v sedm večer někam táhnout? Nemá.

Načerpali jsme vodu, připojili se na elektřinu a šli za hafenmeistrem. Dali se s ním do řeči, hlavně jak se jede do Amstru a kde je tam nejlepší marína. To, co nám ukazuje mapa a píše almanach je sice hezký, ale už jsme se tady několikrát spálili. Šéfík nás ubezpečil, že se chytneme v každé maríně, ale doporučil nám jednu úplně novou, na západě, kde se kvůli větru líp chytneme, popřál dobrou noc, my ho poslechli a šli spát (teda nejdřív číst). Většinou máme na kanálech krásné počasí, ale tady je to dost děs. Ráno jsme se probudili zase do deště.

Jedinou výhodou je, že se dobře spí. Dali jsme si k snídani „co loď dala“ a přemýšleli, jak to pořešíme. Po 10. hod přestalo pršet, tak jsme vyrazili. Nevím, zda to bylo moudré rozhodnutí, ale už se nedalo nic dělat. Vypluli jsme z maríny do slušného větru, a po pár desítkách metrů zjistili, že je na komoře vedoucí do Kostverlorenvaartkanalu červená. Honza tancoval s lodí na vlnách, jak to šlo, několikrát to musel obrátit, jinak by nás to roztřískalo o dřevěné hrazení před komorou. Konečně si nás někdo všiml, naskočila zelená a mohli jsme slavnostně vplout do oblasti Amsterdamu. Čekalo nás devět mostů, všechny otevírací, protože naše loď měla přes 3 metry na výšku a mosty pod 3,50 bychom nedali. Jinak mosty, to je v Holandsku kapitola sama pro sebe.

První den jsme byli ze všeho vykulení, protože nikde nepsali, jak to vlastně funguje. Před některými mosty je hrazení, na kterém se dá uvázat loď a počkat na otevření mostu. Před některými ne. U některých mostů jsou kamery, zaregistrují loď a systém most otevře. U některých ne. U některých je obsluha a řídí několik mostů za sebou. Někde ne. V každém případě se nám první dny stávalo, že jsme přirazili k hrazení a jen co jsme se uvázali, padla zelená. Přišlo nám, jako kdyby nám to dělali naschvál.

Teprve až před Amsterdamem jsme zjistili, že stačí držet se na viditelném místě před mostem, a jakmile je to možné, pustí vás. Ale v tom větru a dešti, kdy to s váma mlátí ze strany na stranu, se manévruje dost špatně. A u pátého mostu jménem Wiegbrug (kde se staví úplně nová, obrovská mešita, ach jo!) nás to málem rozbilo o zeď. Do toho hned po zelené padla znovu červená a most se jim zasekl. Naběhli mládenci v oranžových vestách s hevery a kladivy, ale pár desítek minut to trvalo.

Pak už jsme propluli kanálem bez problémů až k ústí Het IJ, a skoro naslepo jsme si to namířili do přístavu. Na mapě to bylo zakreslené, ale poznejte to skrz obrovské lodě, které vám kříží cestu. Orientaci ale celkem zvládám a ostatní mi věřili, takže jsme se trefili do té správné díry a Honza zakotvil na jednom z posledních volných míst. Byli jsme úplně vyčerpaní, chlapi přivazovali loď a my s Olinou se vydaly na obhlídku okolí a zjišťování jízdního řádu trajektů do města. Vyřídily jsme kotvení, elektřinu, vodu i jízdní řád. Vyfasovaly jsme klíče od vrat (všechno pod kamerovým systémem a uzamčením) a všichni jsme pak chvíli odpočívali na lodi. Snědli jsme oběd a v půl třetí odjeli trajektem z blízkého mola na Central station. Trajekt je samozřejmě zdarma a jezdí po půl hodině.

Bylo milosrdně pod mrakem, tak jsme toho využili a hned u hlavního nádraží koupili lístky na hodinovou plavbu po amsterdamských kanálech od společnosti Rederij Lovers. Za 16 euro s vtipným kapitánem a výkladem částečně i v češtině jsme za 75 minut propluli ty nejznámější kanály. Pak jsme se na 3 hodiny rozdělili, přece jen máme jiné priority, rychlost chůze a chutě. Honza byl vycukanej už od rána, to mizerné manévrování mu nepřidalo, takže potřeboval „dobrůtku“. Za pár minut už jsme byli na začátku kanálu Singel, kde je na mostě stánek se syrovými herinky. Každý jsme si dali jeden pořádný kus s cibulí a okurkou, já to prostě miluju. Pak jsme prošli na Damrak, ale po pár minutách jsme z téhle nabité pěší zóny utekli do postranní Nieuwendijk Gitme, která vede až k Nieuwe Kerku a královskému paláci.

Chtěla jsem vzít Honzu do Begijnhofu, trochu jsem se bála, že bez mapy netrefím, ale Amstr není zase tak složitej. Honzovi se Begijnhof líbil, na chvíli jsme se zastavili v kostele zapálit svíčku za šťastný návrat a pak se přes Spui dostali kolem Singelu na květinový trh Bloemenmarket. Kdybych se v tom vyznala, určitě bych něco koupila domů. Střídavě pršelo, takže jsem chvíli chodila s deštníkem, chvíli bez a moc mě to nebavilo.

Vydali jsme se do té nejstarší části města, chodili kolem kanálů, stavili se v malé hospůdce na pivo a kafe, obešli Waag až k Oude Kerku, mrkli se ve čtvrti červených luceren na přeoperované chlapy do podoby podivných hybridů a na srazu s Olinou a Jirko jsme se shodli na tom, že potřebujeme k večeři kus masa. A jak to bývá, když se hledá něco konkrétního, jako na potvoru to nikde není. Z nouze jsme zapadli do Argentinského steak house a byla to fakt blbá volba. Jehněčí kotlety hrozný, hovězí ribeye ještě horší. To byl teda den! Kolem deváté jsme nasedli na trajekt a za deset minut si to mašírovali k naší pevně zakotvené lodi. Domluvili si program na další den a šli spát.

Musím říct, že mi houpání lodi v noci vůbec nevadí, naopak. Vždycky mě to perfektně uspí. Vstávali jsme docela brzy a v 9 ráno už byli na Central station. Od rána se začala trhat obloha a vysvitlo sluce. Že by? Pěšky jsme po Prins Hendrikkade došli až k Námořnímu muzeu (Het Schveepaartmuseum). Muzeum je pět let po kompletní rekonstrukci, je hodně interaktivní a zaměřené hlavně na děti (asi sem povinně chodí, což je dobře).

Obchodní loď Amsterdam kotvící před muzeem si taky prošla slušnou opravou a je nádherná. Užívali jsme si historii námořnictva asi dvě hodiny a pak se vydali zpátky do centra. Vzali jsme ty dva taky na herinka. Olina si ale dala uzeného lososa v housce a Jirka něco podobného. My si to opět užili na syrovo jen s cibulí a kyselou okurkou. Prošli jsme se ještě kouskem města, místo oběda si dali vafle a já stačila jako překvápko koupit jeden krásnej modrobílej hrnek na kafe. Byl čas se vrátit.

Počasí drželo a kolem druhé jsme vypluli z maríny po tom širokém pruhu vody jménem Amsterdam Rijnkanaal. Čekalo nás několik kilometrů po kanále, kterým pluly jen obrovské nákladní lodě a my. Proto jsme u Driemondu odbočili na malý kanál Smal Weesp. Udělali jsme si krátkou pauzu s kafem na sluníčku a pochvalovali si krásné odpoledne. Ne však na dlouho. Při průjezdu vesnicí Weesp nás čekaly tři nízké mosty. U toho druhého najednou vyběhl z budky pozorek a prý máme někde zakotvit, že se mu rozbilo ovládání. Zakotvit ale nebylo kde, jediné místo před náma obsadilo prapodivné plavidlo se třema smažkama. Opatrně jsme se chytili dost blbě kotvící lodě, pomalu ručkovali po jejím zábradlí a čekali. A pak to začalo.

Na loď přišel její majitel. Švýcarská buzna v Gant růžovým tričku, Lacoste kalhotách s Vuitonkou přes rameno. Vypadal na potížistu a taky jo. Že jsme mu odřeli loď, že má na to svědka a že chce 100 euro. Nejdříve jsme vůbec nechápali, co po nás chce, jeho lodi jsme se ani nedotkli. Blbeček utíkal za obsluhou mostu, aby neotvírala, asi se bál, že mu odplujeme. Nakonec jsme řekli, ať klidně zavolá policii, že jsme nic neudělali. Byl agresivní, sprostej a nakonec chtěl jen 50. Ani omylem! Počkali jsme na policajty, sepsali jsme protokol, já zavolala pronajímateli, co se stalo, on řekl, ať to neřešíme, jen sepíšeme. Chtěla jsem si to vyfotit, ale buzna řekl, že to nemám šanci z lodi vidět, tak jak to mohl vidět on? Prostě to zkoušel, hajzl.

(Při večerní procházce jsme se dostali na jednu soukromou zahradu, ze které jsme si to údajné odření nafotili a natočili. Samozřejmě, že tam nikde nic nebylo).  Kretén nám otrávil celý večer. Propluli jsme poslední most a zabočili na nádherné kotvení. Nálada nic moc, šli jsme se uklidnit do města a skončili v hospodě na pivu (já na tonicu). Kotvení ale bylo nádherné, přímo u kouzelného bílého dvouramenného mostu, který v noci krásně svítil.

Ráno bylo teplo, modro a nás čekal poslední úsek cesty až do Utrechtu. Pluli jsme po klidném Vechtu a užívali si krásné malé vesničky a nádherné domy u vody. Tady už byly cítit peníze. Stavby byly větší a hlavně honosnější. Přemýšleli jsme, kam na oběd. Na poslední chvíli jsem uviděla molo před vesnicí Maarssen a ceduli lákající do restauraci se zahradou. Honza tomu vždycky říká „slepý kuře našlo zrní“.

Fantastická zahradní restaurace, kde do nás dvě hodiny pralo polední sluníčko a menu bylo plné místních specialit. Už dávno nejsem srab a dávám si občas i něco, co neznám. Název už si nepamatuju, ani jsem mu nerozuměla, jen jsem vyluštila něco jako bramborové šišky a že je to místní specialita. Honza si dal kus fantastické krávy, Olina taky steak, Jirka polívku a nějaké maso. Mně přinesly tmavý domácí chleba s dvěma druhy hořčice, trochou zeleného salátu a pak dvě velké, dozlatova usmažené šišky. Postup jsem odkoukala od pána vedle u stolu. Na chleba namazat hořčici, na to rozmatlat ty šišky, které byly bramborovo-sýrové a na to ten zelený salát. Bylo to úžasný! Kolem druhé jsme pokračovali v cestě.

Chtěli jsme proplout Utrecht, z mapy jsem vyčetla, že centrem města to jde a proplouvá se asi devět mostů. Tak uvidíme. Před vjezdem do města jsme zahlídli červený semafor, pak zelený, tak jsme se moc nerozmýšleli, někam vpluli a najednou byli v komoře. Kde se tady vzala? Obrovská komora se napouštěla asi půl hodiny. Dala jsem se do řeči s komorářem, byl moc milej, přinesl mi podrobnou mapu Utrechtu a řekl, že máme loď tak akorát, takže centrem města proplujeme. Nemusíme se bát, jen máme plout pomalu a opatrně. A těch mostů je osmnáct! No a pak jsme měli asi nejhezčí zážitek z celé cesty. Pro Honzu to byla obrovská satisfakce a taky pěkně zpocený záda. Loď se pod mosty vešla jen tak tak, ale byla to nádhera, kterou jsem si užila asi nejvíc já z předku lodi. Nemít to natočený, nevěřila bych. Po proplutí městem jsme odbočili na vedlejší kanál a zakotvili na poslední noc.

Do města jsme šli odděleně, krásně jsme si ho s Honzou prošli, stavili se na té velké komoře a jen tam tak seděli na schodech a pozorovali mládež, která tam chodila popíjet a zobat chipsy. A hulit, samozřejmě :-). Užili jsme si výbornou pizzu na břehu pod mostem, pár centimetrů nad vodou. Utrecht je nádherné město a starý kanál, vedoucí prostředkem je romantika sama. Večer jsme si ještě sedli do kavárny před divadlem a Honzík budil všeobecnou pozornost. I servírka se ho šla zeptat, co se mu stalo :-). Jak pálilo sluníčko a on měl na hlavě šátek, byl opálenej půl napůl. Půlka obličeje úplně rudá a od obočí nahoru světlá. Vypadalo to hrozně.

Po setmění jsme došli na loď a naposledy se vyspali na vodě. Dopoledne jsme se už nezdržovali a pomalu pluli do IJselssteinu. Kolem 12 jsme vrátili loď, uklidili ji, vysvětlili Peterovi incident s buznou, nakoupili pár sýrů domů, natankovali a vyrazili do Prahy. Docela jsem si skrz Německo zařídila. Před půlnocí jsme odevzdali doma Olgu, pak Jirku a před půl druhou padli do postelí my dva. Holandsko nás překvapilo, jak v dobrém, tak i ve zlém. Určitě není pro začátečníky. Naopak, přišlo mi těžší než Německo i Francie. Všechno holandsky, blbě značený maríny, mapy nic moc. Až tam pojedeme podruhé, budeme už vědět, co a jak a určit si to užijeme víc. Otázkou je, kdy tam jet, když ani červen není zárukou pěkného počasí? Prý tam neprší v lednu :-).

Kontaktujte mě